New Life! ▼DOKONČENO▼

9. kapitola - Proč?

Celá zpocená jsem se probudila asi v jednu ráno. Prudce jsem se vyhoupla do sedu a snažila se uklidnit. V hlavě mi zněly stovky hlasů. Slyšela jsem křik nějaké ženy, výstřely ze zbraně, cítila jsem štěstí i bolest. Nevěděla jsem co to je a nevěděla jsem co udělat aby to přestalo. Chrise jsem budit nechtěla, pomalu jsem se sesbírala a vydala se do pokoje k Ardarelovi.

Ani jsem se tam nedostala, protože jsem ho našla sedět se sklenkou whisky v obývacím pokoji. Koukal dumavě před sebe a popíjel. „Měla bys spát." Porušil ono ticho. „Já nemůžu." Hlesla jsem, ty hlasy sílily. „Co se děje?" Otočil se na mě a ukázal rukou na křeslo vedle něj. „Já nevím, slyším hlasy, které neznám, cítím věci, které mi nepatří a nevím jak to zastavit." Po tváři mi stekla první slza, zatímco jsem se posadila vedle něj. Trochu se zamyslel a už se nadechoval k odpovědi, v tom jsem sebou prudce škubla a dopadla na tvrdou zem.

Najednou jsem stála uprostřed nějakého pokoje. Nepoznávala jsem to tam. Porozhlédla jsem se a spatřila krčící se ženu v rohu, jak k sobě tiskne malé dítě. Byl to chlapec, mohl mít maximálně sedm. Před ní stál asi její druhý syn, ten byl o něco starší. Mohlo mu být tak sedmnáct. Byl pomlácený, ze rtu mu vytékala krev a po tvářích tekly slzy stejně jako jeho matce. Když jsem se otočila, spatřila jsem na zemi ležet dívku. Byla v bezvědomí, hlavu měla rozbitou, na oblečení krev a znatelné bodné rány a hrudník se jí nezvedal. Musela být mrtvá. Na druhé straně místnosti stál muž. Podle jeho pohybů nejspíš opilý, u nohou se mu válely prázdné flašky od alkoholu, v jedné ruce svíral dýku a v druhé střelnou zbraň. To on je musel tak zmlátit a dívku zabít. Nikdo z nich si mě nevšímal, jakoby mě ani neviděli. Ale já všechno cítila. Cítila jsem, jak moc byla žena zoufalá, muž je týral často, ale teď jí jedno dítě zabil. Sedmnáctiletý syn se ji a jeho mladšího bratra pokoušel chránit, ale bylo jasné, že zbytečně. Podle toho co jsem cítila, jsem usoudila, že jeho otec je zrůda. Než jsem se stihla, vzpamatovat onen muž napřáhl ruku se zbraní a vystřelil. Mladík se bezmocně skácel k zemi. Jeho matka vykřikla a já padla na kolena. To co teď cítila, se nedalo popsat. Všechno jsem prožívala za ni.

Všechna ta bolest, smutek, zlost zaplavila mé tělo a já se svíjela v křeči na zemi. Držela jsem si hlavu a snažila se uklidnit, nešlo to. Všechny ty pocity se ve mně násobily, všechny ty hlasy byly silnější. Když jsem, letmo pootevřela, oči zjistila jsem, že jsem zase vedle Ardarela. Klečel vedle mě a snažil se mě uklidnit, už tam byla i Ziva. „Co se stalo? Zkus něco říct?" Pokoušel se na mě mluvit. „Cítím, co nemám." Vzlykla jsem. Pomohl mi, se posadit, stále jsem byla rozrušená, ale křeč povolila a já zase na chvilku byla při smyslech. „Zkus nám popsat, co se stalo." „Vzbudila jsem se, slyšela jsem hlasy, cítila jsem spoustu emocí, slyšela výstřely zbraně, ale jen v mé hlavě. Když jsem, tady spadla ocitla jsem se v místnosti, kde se v rohu krčila žena s malým chlapcem, před ní ochranářsky stál její starší syn. Na druhé straně byl její opilí násilnický manžel a na zemi ležela její mrtvá dcera. Cítila jsem všechnu její bezmoc, všechen strach, bolest... A pak přede mnou zastřelil i toho staršího chlapce. A já jako bych prožívala přesně to co ona. Nevím, kdo to byl, nevím, jak jsem se tam dostala, ani jak se mi to dostalo do hlavy, ale bojím se." Vzlykla jsem. Ardarelovi se na čele vytvořila vráska a ani Ziva nevypadala moc klidně. „Přemístila ses k lidem, jejichž pocity jsi cítila." Konstatovala Ziva. „Ale proč? Proč cítím to co oni?" Ziva se zamračila, na tohle neznala odpověď ani ona. „Cítíš nějaké pocity někoho z téhle místnosti?" Trochu jsem se zamyslela. „Jsi nervózní, bojíš se, že tenhle úkol nezvládneme, a že bys mohl přijít o Zivu." Šeptla jsem, očividně jsme ho moc nepotěšila. „Z nějakého důvodu dokážeš cítit emoce ostatních, slyšíš největší obavy lidí, slyšíš a především cítíš všechno to zlo, které se na světě děje." Překvapeně jsem se na něj podívala. „Jak?" Hlesla jsem. „To nevím, ale rozhodně to pro tebe teď nebude lehké. Musíš se naučit jak se od toho oprostit. Jinak by ses taky mohla zhroutit. Ucítíš nehezké věci, uslyšíš zoufalé hlasy a nebudeš moct pomoc t." Zdrženlivě jsem přikývla. „Proč jsem se k nim přemístila? Věděli o mně?" Zakroutil hlavou. „ Nevěděli. A co se týče toho přemístění. Asi jsi to cítila tak silně, že si je dokázala najít. Musíme o tom zjistit víc." „Souhlasím s Ardarelem, teď se musíš vyspat. A asi bych zatím Chrisovi nic neříkala." Pohlédla na mě vážně Ziva. „Proč?" Tohle slovo jsem za dnešek použila víc, než bylo zdrávo. „Bude to tak pro vás oba lepší." Usmála se a doprovodila mě do pokoje. Chris stále spokojeně oddechoval, byl sladký. Lehla jsem si zpátky do postele a snažila se na nic nemyslet. Bylo mi jasné, že tohle není jen tak, musela jsem pak ihned zavolat Karol a Donně. Jestli se tady něco dělo ty dvě to musely vědět.

Ráno:

Když jsem se probudila, Chris už vedle mě neležel. Umyla jsem se, oblékla a sešla schody dolů. Všichni už byli vzhůru a o něčem horlivě debatovali. „Asi bys něco měla vidět." Ardarel se zmateně usmál. Nechápavě jsem se na něj podívala a on o krok ustoupil. Přestala jsem dýchat. Stál tam Ruggero. Na tváři se mu rýsoval jeho krásný úsměv a vypadal živě. Na nic jsem nečekala a běžela ho obejmout. Stiskla jsem ho v objetí, ale něco tady nesedělo. Něco bylo špatně. „Proč necítím jeho paže?" Podívala jsem se vyděšeně na Ardarela a on jen ukázal, směrem k pohovce kde stále leželo jeho bezvládné tělo. „On není živý?" Stále jsem byla zaražená. „Není." Přitakala Ziva. „Ale vždyť vypadá přesně jako on, usmívá se jako on..." Do očí se mi draly slzy. „To samé platí o Ardarelovi a přeci není živý." „Ale jeho dotyk cítím." „On je, ale anděl. Byl, sem navrácen za nějakým úkolem proto dostal dočasně i své tělo. Ruggero není anděl, nemohli mu vrátit tělo." Vysvětlila mi. „Tak proč jsi tady?" Otočila jsem se zpět k Ruggerovi. „Mám ti s něčím pomoct, znovu mám splnit úkol Jupiterova potomka jen zatím nevím s čím a jaký úkol." Pousmál se. „Budeš zase žít? Až splníš to, co máš?" Slzy jsem zadržovala jen silou vůle. „Ne..." Hlesl a podíval se do země. „Proč tě vrátili, když jsme zabili Khalíf a teď ne?" „Tam jsem zemřít neměl, zemřel jsem spolu s ní, obětoval jsem se, ale tady už můj čas nastal." „Tohle nemůže být pravda." Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Chris mi stiskl ruku a soucitně se na mě podíval. „Přeci musí být způsob jak tě vrátit." Vzlykla jsem svůj pohled upírajíc stále na muže přede mnou. „Žádný způsob není." Nevěřila jsem mu. Kolem nás bylo tolik zlého, tolik magie a tolik všeho co jsme nechápali tak tady musel být i způsob jak ho přivést zpět. Všechno bylo opět zmatené a nejisté, ale já musela bojovat. My všichni! Kdo ví, před čím teď stojíme, ale musíme vynaložit všechny naše síly, abychom to zjistili a následně porazili.

________________________________________

Nová kapitolka ♥ Vím, že je to zatím velmi zmatené, ale doufám, že se mi daří vás trošičku napínat, a že vás to stále baví. Myslíte si, že Ariel zvládne emoce, které jí nepatří? A co Ruggerův návrat/nenávrat? ♥ Další kapitola nejspíš zítra♥

Miharu♥