New Life! ▼DOKONČENO▼

38. kapitola - Sol a Matteo

Už pár hodiny jsme spolu s Marcusem plánovali přesný plán útoku. „Ruggero, jsi v pořádku?" Podívala se na mě starostlivě Rosa, která nám přinesla vodu. „Myslím, že ano." Slabě jsem kývnul. „Jsi bílý jako stěna." Položila mi ruku na rameno. V tu chvíli mnou projel nepopsatelný pocit. Nebyla to bolest, ale ani nic příjemného. Bylo to jako mít mořskou nemoc, na kterou už jste si zvykli. Chtěl jsem se opřít o stůl, ale moje nohy mi vypověděly službu a já se zřítil k zemi neschopen vnímat mé okolí. Na pár vteřin se mi před očima zatmělo.

Párkrát jsem zamrkal. Už jsem nad sebou neviděl Rosu ani Marcuse. Stál jsem uprostřed nějaké budovy. Podle všeho okolo jsem poznal, že jde o starou vojenskou nemocnici. Zrovna tam na nosítku přinášeli zraněného vojáka. Srdce se mi na chvíli zastavilo. Ten voják jsem byl já. „Co se mu stalo? Jméno a hodnost?" Vyptával se rychle doktor hned, jak vojáka položili na postel. „Je to podplukovník Matteo Balsano, pane. Je to letec, byl sestřelen." Odpověděl jeden z vojáku co ho nebo vlastně mě přinesli. Nic jsem nechápal. Proč jsem tohle viděl? Proč ten voják vypadal jako já? Co se to se mnou stalo?

V tom se obraz znovu pomíchal a já se objevil jinde. Znovu tam byl onen voják, nejspíš ty popáleniny přežil. „Matteo, je po všem. Válka skončila. Můžeme se vrátit domů." Objal ho nejspíš jeho kamarád. On, ale šťastně nevypadal. Tvář měl plnou zármutku a bolesti. „Ty nemáš radost?" Zarazil se jeho přítel. „Já se nemám kam vrátit. Ty ano, vrať se domů a užívej svobody." Smutně se na něj usmál. „Co to povídáš? Tvoje země je konečně volná. Nemáš opravdu žádné plány?" „Nejspíš odjedu za strýcem do Ameriky. Viděl jsem tady až moc bezpráví na to abych tady zůstával." „Pokud budeš kdykoliv cokoliv potřebovat tak víš kde mě najdeš." Usmál se jeho kamarád a objal ho.

Obrazy se znovu pomíchali. Matteo stál přede dveřmi nějakého domu, ve kterých stála postarší žena a něco mu se smutnou tváří oznamovala. „Mrtvý?" Zopakoval a v očích se mu zaleskly slzy. „Je mi to líto chlapče. Tvůj strýc to nezvládnul." „Děkuji, že jste mi to řekla. Na shledanou." Matteo se s ní rozloučil a odešel. Nešel, ale daleko. Hned jak odešel za první roh tak se posadil na nejbližší schody a složil hlavu do dlaní. Nejspíš měl strýce opravdu rád.

Znovu se mi začali obrazy míhat před očima. Teď jsme byli v nějakém retro baru. Spousta lidí tam stále oslavovala konec války, ale on ne. Seděl na baru a klopil do sebe jednoho panáka za druhým. „Mohu si přisednout?" Zeptala se brunetka, která se vedle něj objevila ani nevím jak. „Jistě." Ukázal na barovou stoličku vedle sebe. Slečna se s úsměvem posadila. „Ještě jsem vás tady neviděla." Prohodila a objednala si nějaký drink. „Před pár dny jsem přijel." „Nechtě mě hádat, jste vlastenec, který se vrátil z války." Upila ze své skleničky. „Z války jsem se sice vrátil, ale v Americe jsem poprvé. A vy?" Změřil si brunetku pohledem. „Taky jsem v Americe poprvé." Sladce se usmála. „Jsem Matteo Balsano." Napřáhl k ní ruku, kterou přijala. „Sol Benson." Když jsem ti teď dívku pořádně prohlédl opět mi úsměv zamrzl na tváři. Ta slečna byla přesnou kopií Ariel. Když tedy pomineme účes a šaty, ty samozřejmě měla přizpůsobené své době.

Scéna se znovu změnila, začínal jsem z toho být nesvůj. Tentokrát jsme stáli v nějakém domě. Matteo vypadal celkem vyděšeně a Sol dost provinile. „Co jsi zač?" Zakřičel Matteo. „Prosím uklidni se a nech mě to vysvětlit." Vzlykla. „Tak vysvětluj!" „Jsem čarodějka, ale dobrá čarodějka. Nikdy bych nikomu neublížila." „Čarodějka? Co to povídáš? Nic takovýho není!" Jeho hlas slábnul. „Existuje a ani ty nejsi jen tak ledajaký voják. Jsi dědic velké moci." „Dědic moci? Ty ses asi zbláznila." „Matteo, prosím." Zašeptala, ale on popadnul bundu a chtěl odejít. Se slzami v očích ho zastavila. „Teď nesmíš odejít." „Proč?" „Protože pokud odejdeš tak to zlo, které máme společně porazit nezmizí. Nezmizí, jednou se znovu objeví a bude daleko silnější. Odsoudíš svoje další potomky ke krvavému boji." Křečovitě svírala látku jeho košile, aby nemohl odejít. „Zlo? Krvavý boj? Radši mě nech být." Vytrhl se jí a otevřel dveře. „Netvrdil jsi, že mě miluješ?" Po tváři jí stekla slza. Zastavil se ve dveřích a pomalu se otočil. „Pořád tě miluju a nejspíš nikdy nepřestanu, ale i přesto ti tohle nevěřím." Věnoval jí poslední polibek a zmizel. Sol se naplno rozvzlykala.