Ztracené existence (5sos, Michael Clifford, CZ fanfiction)

13. kapitola - Provokace

„Michaele."

„Taky tě zdravím," kývl směrem ven. „Půjdeš se projít?"

Pořád vedle mě stála mamka. John a Danielle si hráli v obýváku, ale bráška zaslechl Mikeův hlas.

„Hej, Mikey!" zavřískl a rozeběhl se k nám. „Dlouho jsem tě neviděl!"

Plácli si a John se musel chichotat. Začal něco vyprávět o malé Carrie, ale Michael ho přerušil.

„Johne, můžu si půjčit na chvíli tvoji sestru?"

Máma vedle mě zakašlala.

„A vaši dceru, pochopitelně. Už vím, po kom je tak pěkná," mrkl na ni.

„Samozřejmě," úplně se rozzářila, a když si všimla, že mám již obuté boty, nekompromisně mě vystrčila ze dveří.

Vyšli jsme bez přesného cíle po chodníku. Já mlčela. On mlčel. A tentokrát to bylo trapné ticho.

Nehodlala jsem promluvit první, ale po několika dlouhých minutách mi to nedalo.

„Kde jsi byl?" vyštěkla jsem.

„Potřeboval jsem být sám."

„Aha."

Zase se mezi námi rozhostilo to ticho.

Nervózně si prohrábl vlasy a zadíval se na mě. Netušila jsem, na co myslí nebo proč pro mě vůbec přišel. Naštvala jsem se.

„Do háje, Michaele! Tak už mi řekni, že mě prostě nechceš a že ta noc byla jenom chyba, která se neměla nikdy stát a život půjde dál!" zastavila jsem se a zírala na něj. Zoufale, naštvaně, ale v první řadě jsem chtěla pravdu.

Jen se na mě díval a začal se ke mně přibližovat. Automaticky jsem couvala dozadu, dokud jsem nenarazila do zdi, jež stála za mnou. Ocitl se u mě blíž než kdy dřív, sehnul se ke mně a jednou rukou se opřel o stěnu těsně vedle mé hlavy.

„O to jde, Summer."

„O co?" hleděli jsme si do očí. Sotva jsem dýchala, bála jsem se, co řekne nebo udělá.

„Nemůžu to říct, protože si nemyslím, že by to byla chyba."

„Cože?"

„Potřeboval jsem si to promyslet, proto jsem nebyl ve škole."

Ani jsem necekla. Stála jsem uvězněná mezi ním a zdí, neschopná se pohnout.

„Nemohl jsem být okolo tebe, protože jsem se bál, že pro tebe to nic neznamenalo."

Konečně jsem pohnula rukama. Chytila jsem ho za košili a přitáhla ho blíž k sobě.

„Myslíš, že to pro mě nic neznamenalo?" zašeptala jsem. Dotýkali jsme se nosy. Znovu jsem cítila jeho dech.

„A znamenalo?" pronesl stejně tiše. Spojila jsem naše rty. Líbat se s ním za střízliva bylo mnohem lepší. Takhle to mělo prostě být.

„Beru to jako ano," zazubil se, když jsme se konečně rozpojili. Vzal mě za ruku a táhnul mě dál ulicemi.

Když mě konečně vrátil domů, mamce za tu dobu asi došlo, kdo mě to vlastně vzal ven.

„Summer, ty se s ním fakt bavíš?" zašeptala mi zoufale, když jsem zavřela dveře. „Vždyť je to násilník..."

„Ano, mami, bavím," pousmála jsem se a viděla jsem zděšení v jejích očích. „A není to násilník. Kluk, kterýho zmlátil, ho šikanoval."