Ztracené existence (5sos, Michael Clifford, CZ fanfiction)

5. kapitola - Čokoládová a kalhoty

„To je ale náhoda!" zapištěla Trisha potěšeně. „Zrovna jsme o vás mluvili!"

„My o vás ne," konstatoval nezúčastněně Michael.

„To je škoda, takovej roztomilej páreček tady..." promluvil Eric, který stál vedle Lynn a jednou rukou ji objímal okolo pasu.

„Jestli mluvíš o vás dvou, tak bych ani neřekl," uchechtnul se patkáč a olízl zmrzlinu, kterou držel v ruce.

„Nebuď drzej," vyštěkla Lynn.

„Drž hubu, Lynn," promluvila jsem. Ta se na mě překvapeně podívala.

„Co prosím?"

„Řekla jsem, abys držela hubu," zopakovala jsem klidně, ale veškeré orgány, co jsem v těle měla, se sevřely.

„Jo, drž hubu," zopakoval po mě bratr, jehož obličej byl zamazaný hnědou hmotou. Ježiši, Johne!

„To čuně patří k tobě? Koukám, že tu debilitu máte v rodině," naklonila Lynn hlavu na stranu.

„Byla jsi u nás furt, měla bys vědět, že mám bratra."

„Na nepodstatný věci zapomínám. Hlavně když se týkaj psychoušů. Jdeme?"

Ucítila jsem, jak jeden z kluků vzal mojí ruku, kde jsem držela zmrzlinu a pohnul s ní. Najednou jsem měla celý obličej upatlaný. Hrozně to studilo. Michaelovi udělali to samé a ještě do něj vrazili.

Otevřela jsem oči a dívala se, jak odcházejí. Kdyby okolo jel autobus, hned bych se vrhla pod něj. Tohle jsem neměla zapotřebí trpět.

„Šmejdi!" zavřískl můj malý bratr a rozeběhl se za nimi.

„JOHNY, NE!" zakřičela jsem na něj, ale bylo pozdě. John už hodil svoji zmrzlinu po nich a ta se rozprskla po Lynniných džínech. Na zadku.

„TY HAJZLE MRŇAVEJ!" ozval se její výkřik. Celá grupa se otočila a v tu chvíli i malá Carrie hodila svoji zmrzlinu, která zasáhla Trish do břicha.

„Seber ho a mizíme!" sykl Michael. Přiběhla jsem k Johnovi, vzala ho za ruku a utíkala jsem za Michaelem. Ten utíkal s Carrie v náručí. Za námi jsme slyšeli nadávky, ale pronásledováni jsme nebyli. Zastavili jsme se až na začátku parku.

Nervózně jsem se podívala na Michaela, chvíli jsme na sebe zírali, až se mu nakonec na tváři objevil zákeřný úšklebek. Po chvíli jsme se smáli všichni čtyři, ale myslím, že sourozenci ani nevěděli proč.

„Začni brát brášku do školy, on tě před nimi ochrání," prohlásil patkáč.

„Asi bych mu měla kupovat zmrzlinu častěji," zazubila jsem se. Posadili jsme se na trávu. S Michaelem jsme si nejprve otřeli upatlané obličeje kapesníčky.

„Johny, tohle nesmíš říct rodičům," zvážněla jsem. Kdyby se to dozvěděli, udělali by velký poprask, který jsem nepotřebovala.

„Já se chci mámě pochlubit, jak jsem to té holce hodil na prdel!" zabručel.

„Myslím, že by nebyla ráda, kdyby věděla, že mojí spolužačce ničíš věci."

„Tak dobře. Ale už drž hubu," prohlásil nevinně.

„A tohle zapomeň, takhle se nemluví!" vyjekla jsem. Nadávala jsem si, že jsem vůbec nadávala před ním.

„Ale tys to řekla první!"

„Ale holce, která byla na nás ošklivá!"

„Vážně mu musíš zkazit každou zábavu?" šťouchnul do mě Michael.

„Jo, vážně musíš?" chytil se toho John.

„Hele, nechte mě, vy dva!" bránila jsem se. Podívala jsem se na hodinky. „Asi bychom měli jít."

„Proč?" zajímal se.

„Za prvé můj táta," přiznala jsem. „A za druhé jsi nějaký přátelský dneska."

„Nestěžuj si!" vyprskl smíchy. „Společnost se ti hodí."

„To jo," přiznala jsem a vstala jsem. „Ale my už půjdeme. Tak se mějte, ráda jsem tě poznala, Carrie."

„Já tebe taky," pípla holčička.

„Zatím," mávl na nás Michael.

Odcházeli jsme, když jsem si na něco vzpomněla.

„Michaele?" zavolala jsem na něj.

„No?" otočil se naším směrem.

„Don't waste your time on me you're already the voice inside my head."

„I miss you," usmál se. „Blink."

Kývla jsem a pokračovala směrem k domovu.

„Jak jsi ji mohla pustit ven?!" vřískal na mámu táta. Seděla jsem v obýváku a přede mnou na sebe řvali moji rodiče. „Neměla by nikam chodit!"

Cítila jsem se ještě hůř, že jim jejich jinak harmonické manželství opět narušuji. Přitáhla jsem nohy blíž k hrudi a objala pažemi kolena.

„Proč by nemohla jít se svým bratrem ven?" zaječela máma. „Není malá!"

„Něco se mohlo stát!"

„Je jí 17, Dereku! Nemůžeme ji tu zavírat!"

„Chceš, aby skončila zase tam?"

„Samozřejmě, že nechci! Ale je úplně normální! Potřebuje kontakt i s ostatními!"

„Rovnou jí můžeme vrátit počítač, nemyslíš?" zavrčel táta. Bez jakéhokoli připojení k internetu jsem byla... no, celou věčnost. Nemohla jsem, prý by to jen zhoršilo můj stav.

„To neříkám, jen by nás nemusela mít furt za zadkem!" protočila oči mamka. „Je jí sedmnáct, proboha, za chvíli osmnáct. Aspoň na tohle ber ohledy!"

Viděla jsem na tátovi, že ho vztek opouští. Věděla jsem, že to za chvíli vzdá a poddá se mámě.

„Summer, mrskej nahoru," kývl na mě. Rychle jsem se sebrala a provedla to, co mi řekl. Na schodech jsem se zarazila a chvíli poslouchala.

„Dobře, ale stanovíme podmínky!"

„Summer, řekli jsme do pokoje!" uslyšela jsem mamku.

„Řekli jste nahoru!" odpověděla jsem, ale s mírným úsměvem zmizela ve svém pokoji. Posadila jsem se na postel a rozhlédla se po prázdných stěnách. Pořád jsem před očima viděla, jak to tu vypadalo předtím. Fotky, obrázky od kamarádek, plakáty. Ale já to všechno strhala, nechtěla jsem už nic z toho vidět. Lehla jsem si a chvíli hypnotizovala strop. Za krátkou chvíli mi po tvářích stékaly slzy. Obrátila jsem se a zabořila hlavu do polštáře, potichu jsem vzlykala a nebyla schopná se uklidnit.

Když jsem toho dne sešla dolů, bylo mi dovoleno ven. Zároveň jsem však byla seznámena s podmínkami a upozorněna na to, že se jim moje známost s „tím Cliffordovic klukem" moc nelíbí.