Ztracené existence (5sos, Michael Clifford, CZ fanfiction)

15. kapitola - Omluvy a podmínka

"Nemá mě ráda," zachmuřila jsem se, když jsme konečně vyšli z jejich domu. "Mohls mě varovat."

"Chtělas je poznat," pokrčil rameny. "Myslel jsem, že počítáš se vším."
"Ale tvůj nevlastní táta je fajn."
"To on mi koupil tu motorku. Je super, občas nechápu, co na mámě vidí."

Znovu mi na hlavu narazil helmu. Vraceli jsme se zpátky k nám, kde se už s Michaelem naučili vycházet.

Jednoho dne se neobjevil ve škole, napsal mi, že mu je prý špatně. Psali jsme si téměř celý den.

Ignorovala jsem všechny poznámky od "Jenom půl toho psychoušskýho páru přichází" po "Kde máš buldoka?"

Vešla jsem na záchody a podívala se na sebe do zrcadla. Vztah s Michaelem mi očividně prospíval, odvážila jsem si do školy vzít i šortky, což nebývalo tak obvyklé. Vypadala jsem docela... dobře.

Náhle se dveře jedné z kabinek otevřely. Trhla jsem s sebou při pohledu na Trish.

"Summer," zamumlala. Překvapilo mě to mnohem víc, než když se znenadání objevila.

"Co je?" otočila jsem se čelem k ní.

"Vypadáš dobře," pousmála se stydlivě. Svraštila jsem obočí. Nechápala jsem to.

"Cože?"

"No, že jsi hezká," pokrčila neurčitě rameny. Nadechla se a pokračovala. "Chtěla jsem se ti omluvit."
"COŽE?!" vyjekla jsem. Tohle se mi muselo prostě zdát. Týdny mě mučí a pak z ní vypadne tohle?

"Mluvily jsme o tom s Lynn," hlesla smutně. "A hrozně toho litujeme. Měly jsme tě podržet... Jestli tu omluvu nepřijmeš, pochopíme to."
"Ona se omlouvá i Lynn?" vytřeštila jsem na ni oči. Čím mě ještě překvapí?

"Je jí blbý za tebou přijít... Vážně nás to mrzí, Summer."

Zavrtěla jsem hlavou a vypadla ze záchodů. Mohl to být jen vtip. Na jednu stranu jsem byla příjemně překvapena, na druhou jsem se ale obávala. Věděla jsem, že to může být blbost, další z pitomých vtípků.

Jenže další dny, kdy se mi nikdo nesmál, ba dokonce mě začala Trish s Lynn zdravit. Usmívat se na mě. A já se cítila divně.

Michael zpozoroval, že se ve škole děje něco zvláštního. A myslím, že si všiml, že i já se chovám divně.

Když jsem mu řekla o té omluvě, věnoval mi starostlivý pohled a řekl mi větu, kterou jsem si později několikrát zopakovala v hlavě.

"Dávej si pozor, nemusí to bejt takový, jak to teď vypadá. Už jim nemůžeš věřit."
Naivně jsem zavrtěla hlavou. "Nešikanují mě, omluvily se. Neběžím jim naproti s otevřenou náručí, ale je docela příjemný nemít hlavu v záchodě."

Začaly jsme si povídat na chodbách, znovu navázaly kontakt, občas spolu zašly ven po škole. Pochopitelně musela skloubit s Michaelem, který se na to netvářil nadšeně, ale raději mi to už nerozmlouval. Několikrát jsme se kvůli tomu pohádali.

Jedna taková hádka skončila tak, že jsme ze sebe strhali oblečení a dokončili to, co jsme na pláži začali. Nemohli jsme si pomoct, fyzicky jsme se potřebovali.

Když jsme spolu leželi v mé posteli, chráněni před ostatními zamknutými dveřmi, jelikož mi mamka potají vrátila klíč, viděla jsem mu na očích, že mi už obnovená přátelství vyčítat nebude. Ne proto, že by o mě neměl starost, ale proto, že se nechtěl kvůli tomu hádat.

Dívala jsem se na něj a on se díval na mě. Náhle se nadechl, jakoby chtěl něco říct. Pak ale pusu zavřel, zavrtěl hlavou a usmál se. Zvedl mi bradu a něžně mě políbil. Vrtalo mi to hlavou a chtěla jsem se vyptávat, co vlastně měl v úmyslu povědět, ale jen mě umlčel.