Ztracené existence (5sos, Michael Clifford, CZ fanfiction)

11. kapitola - Útápění bolesti duše

„Počkej chvíli," řekl mi a odešel do domku. Poslušně jsem seděla a využila chvíle, abych mamku po sté ujistila, že jsem v pořádku. Nebylo chladno, ale přesto jsem si přitáhla svetr, který jsem za celý den neodložila, blíž k tělu.

Vrátil se a s sebou nesl velkou láhev koly. Sedl si opět vedle mě a podal mi ji.

„Co to je?"

„Flaška, co jinýho?" odvětil. „Jen osvěžení."

Otevřela jsem ji a napila se. Ucítila jsem trpkou chuť vodky, která mě štípala v krku. Chtěla jsem to hned vyplivnout.

„Bože, jak dlouho jsi nepila? Tváříš se jak citron!" pobaveně mě pozoroval Michael.

„Dlouho," nadechla jsem se. „Ty vole, to je hnus."

„Je to jen vodka, pij a bude to lepší," uklidňoval mě. Zadívala jsem se na něj a povzdechla si. Neměla bych pít, to jsem věděla, ale byl tu on a nějak mi přišlo, že tohle k tomu patří. Přece jen jsme byli zkažení.

Dál jsme si povídali a pili, čas postupoval a já cítila, jak se začínám motat. Svět se mi točil a oba jsme měli potřebu se smát. Jako kdyby myšlenky na všechno ostatní neexistovaly, on a já tady, to jediné bylo podstatné.

Najednou mě však něco napadlo. Jakmile jsem na to začala myslet, nemohla jsem se soustředit na nic jiného. A měla jsem potřebu mu to říct.

„Hej, Mikey," divila jsem se, že můj hlas zní... tak zoufale. Opile. „Já ti to musím říct."

„Tak mi to řekni," naklonil hlavu na stranu. Nezněl vážně jako obvykle, ale pochechtával se. Na jednu stranu mi přišlo, že bych neměla kazit tuhle pohodovou atmosféru mezi námi, ale už jsem to nemohla dál dusit v sobě.

„Chceš vědět, proč mě nesnáší?" škytla jsem a musela hystericky zasmát. Najednou mi to bylo jedno, pořádně jsem se napila z lahve a z otevřené krabičky, která ležela mezi námi, jsem si vytáhla další cigáro.

„Chci to vědět od první chvíle, co jsme se poznali," přiznal mi, ale pořád to neznělo vážně. Ale stačilo mi na to, abych mu to vysvětlila. Nejdřív jsem si ale sundala svetr a ukázala mu vnitřní stranu předloktí.

„Pokusila jsem se zabít. Dvakrát. Měla jsem silné deprese, vůbec jsem nevěděla, kdo jsem, ani proč mám úzkost snad ze všeho. Spolykala jsem prášky, hodně prášků," popotáhla jsem z cigára a pokračovala. „Jenže mě našli dřív, než mě to stihlo zabít. Vymluvila jsem se na to, že mě bolela hlava a prášky mi nezabíraly, tak jsem si jich brala víc a víc."

Aniž by cokoli řekl, přikývl a to mi stačilo víc než slova lítosti. Nechtěla jsem, aby mě litoval, chtěla jsem, aby to přijal, aby o tom věděl.

„Nějakou dobu jsem byla v pohodě, ale pak... Se něco stalo a já si pokusila podřezat žíly. Našli mě, odvezli mě a zachránili. Poslední rok jsem byla na psychiatrický klinice, která je hodinu a půl cesty odsud."

„Co se stalo?" promluvil nakonec. „Tohle není celá pravda."

„Bylo nám patnáct, šestnáct, začínali jsme pít. A pili jsme dost často, já byla věčně v hajzlu. Jednomu klukovi se uvolnil barák, tak jsme tam šli a já se opila... A jen vím, že jsem se vyspala s Lynniným klukem," vyklouzlo to ze mě tak lehce, že jsem se až divila. Bála jsem se reakce.

„Proč?"

„Já nevím, pamatuju si, že mě vedl někam za ruku a pak jen bolest v rozkroku a naštvanou Lynn, která na nás ječela. Kluk to všechno svedl na mě a ona se mnou skončila. Šla jsem domů, opilá, brečela jsem, lehla si do vany, vzala žiletku a pokusila se zabít. Věřila jsem, že je to všechno moje chyba."

Vyfoukla jsem dým a naposledy jsem popotáhla, pak jsem cigaretu zatípla do písku.

Michael chvíli přemýšlel, vypadalo to, že si skládá věci dohromady. Chytl mě za ruce a přitáhl si je k sobě.

„Chceš vědět, proč se mě bojí?" zamumlal nakonec. Přikývla jsem. Očekávala jsem jinou reakci, třeba že se zvedne, začne na mě řvát, že jsem psychopat, děvka, nechá mě tu a už se mnou nikdy nepromluví. Moje motající se hlava se momentálně soustředila jen na něj, jako kdyby všechny ostatní zvuky utichly a jediné, co na světě v tu chvíli zůstalo, jsme byli jen my dva.

„Šikanovali mě asi od šestý třídy. Nikdy jsem nepochopil proč. Nic jsem jim nedělal, ale oni mě začali mlátit, urážet... Trpěl jsem, aniž bych to někomu řekl. Před půl rokem na mě zase jeden z nich dorážel, ale konečně sám. Nevím, co mě to popadlo, ale vrhl jsem se na něj a začal ho mlátit, byl jsem k nezastavení. Prostě jsem ho skoro zabil. Tyhle výbuchy vzteku jsem měl už dřív, ale vždycky jsem se vymlátil jinde a nikoho nezranil. Poslali mě na dva měsíce do nápravnýho zařízení, tam jsem si obarvil vlasy, udělal si tetování a vrátil se sem. Od tý doby se mě bojí a radši neprovokují. Dokud jsi nepřišla ty, další oběť neměli."

„Ty vole," vyrazila jsem ze sebe. Přejel mi palci po zahojených jizvách, zvedl moje ruce výš a zápěstí si přitáhl ke rtům. Na každé z nich mi věnoval polibek. Nevěděla jsem, co mám dělat.

„Nebyla to tvoje vina, Summer," zamumlal. Zíral na mě a moje hlava se pořád motala.

„Asi jsem ztracená existence," vyhrkla jsem úplně zcestnou poznámku. Pocit, že ji musím vyslovit, jsem ignorovat nemohla. Bylo to už pár týdnů, co jsem nás ve své hlavě takhle nazývala. „Vždycky jsem byla a budu muset být."

Přitáhl mě k sobě blíž. Cítila jsem jeho dech, byl tak blízko. Necítila jsem žádné motýlky v břiše. Jen jsem byla absolutně omámená a přišlo mi, že takhle je to správně. Že takhle to má být. Aspoň pro tu chvíli.

„V tom případě jsme oba ztracenými existencemi," vydechl a pak mě políbil. Naléhavě a přitom vlastně něžně. V alkoholovém opojení jsme v tom polibku utápěli bolest, kterou jsme nosili v duších. Chutnal po vodce, kole a cigaretách, nevadilo mi to. Proč by také mělo.

Povalil mě na deku, ruce mi držel nad hlavou. Cítila jsem, jak jednou rukou klouže po mé paži. Nepřestávali jsme se líbat.

Zajel mi rukou pod tílko a zkoumal, co je pod ním. Přerušila jsem polibek a přetáhla mu tričko přes hlavu. Znovu se hladově vrhl po mých rtech a prsty rozepl knoflík u šortek.

V tu chvíli se zarazil a urychleně se odtáhl. Ležela jsem na zádech a zrychleně dýchala. V hlavě jsem měla jen zklamání. Tak moc jsem ho chtěla a on tuhle chvíli přeruší!

Znovu jsem si sedla a pozorovala shrbeného Michaela, který byl otočený zády ke mně.

„Co se stalo?" promluvila jsem váhavě. Hlava se mi stále motala.

„Jsi opilá. Já jsem opilej."

„A v čem je problém?"

„Nebyl bych lepší než ten kluk, kdybych se s tebou dneska vyspal."

Zapnula jsem si knoflíček a pomalu se přesunula k němu. Objala jsem ho rukama kolem pasu.

„Tebe ale chci," zašeptala jsem. Uvolnil mé ruce ze svého pasu, poté se ke mně obrátil a vzal mi tvář do dlaní.

„Já tě taky chci. Ale ne dneska, Summer. Počkám, až budeš střízlivá a budeš vědět, že to opravdu chceš."

Shýbl se ke mně a věnoval mi lehkou pusu. Vstal, pomohl mi na nohy a odvedl mě do domu. Byl jen jednopatrový, s předsíní, kuchyní, koupelnou a dvěma ložnicemi. Zavedl mě do té, kde byla manželská postel, na kterou mě položil. Pak se vrátil pro naše věci.

Lehl si ke mně, já se k němu přitiskla a položila si hlavu na jeho hruď. Objal mě kolem ramen. Pak jsem se propadla do říše spánku.