Ztracené existence (5sos, Michael Clifford, CZ fanfiction)

16. kapitola - Privát

"Do hajzlu, Summer!" zařval na mě znovu. Nevnímala jsem ho. Pořád jsem přemýšlela, jak se rozhodnout. Byla sobota. Stáli jsme pár ulic od školy a já nebyla ve své kůži. Nechápala jsem, proč vůbec uvažuju o tom, že bych se s ním rozešla. A že jsem nad tím přemýšlela. Vážně přemýšlela.

Zatřásl se mnou, aby mě dostal zpátky do reality. Zamrkala jsem na něj.

"Co je?" vyštěkla jsem. Nechtěla jsem, aby to znělo tak hnusně.

"Sotva se vidíme a když už se vidíme, tak stejně nevnímáš!" zavrčel na mě.

"Hm."

"Co jsem udělal?" rozhodil ruce. "Vážně přede mě stavíš ty dvě?"

"Jsou to kamarádky!" křikla jsem na něj stejně naštvaným tónem, jakým on mluvil se mnou.

"Kamarádky, které tě šikanovaly? Vážně nechápu, jak můžeš bejt tak naivní!"

"Koneckonců mám aspoň kamarádky!" to byla ode mě podpásovka.

"Vážně? Tak si klidně choď a spi s nima!"

"Víš co? Nakonec asi měly pravdu!" zařvala jsem přes celou ulici.

Promluvil už tichým hlasem.

"V čem?"

"Nejdřív jsem to nechtěla udělat, ale teď ses krásně projevil!" dál jsem vřískala. "Že bych se s tebou měla rozejít. Že nejsi normální!"

"To ty taky nejsi, uvědom si to!" už zase na mě křičel. Pár lidí se za námi otáčelo, ale očividně to nechtěli řešit.

"Nejsem jako ty!"

"Jak jako já?!"

A v tu chvíli jsem řekla nejhorší věc, co jsem mohla.

"Nejsem psychouš jako ty, magore!"

Polkl. Vypadal naštvaně, ale zároveň... zklamaně a smutně. Hned jsem začala litovat svých slov.

"Dobře, tak to bychom měli," zamumlal tiše.

"Co bychom měli?" zeptala jsem se zmateně. Měla jsem chuť se mi omluvit, obejmout ho, říct mu, že mě to mrzí, že jsem to tak nemyslela.

"Konec. Jdi si za těma svejma kamarádkama a měj se krásně."

Otočil se a rychlým krokem zamířil pryč. Stála jsem tam, neschopná pohybu. Za chvíli se mi po tvářích koulely slzy.

Zaťukala jsem na dveře domu Lynn. Doufala jsem, že moje oči nejsou tolik červené. Nechtěla jsem, aby věděla, že jsem brečela.

To, co jsem řekla Michaelovi, bylo dost hrozné a celou cestu domů jsem vzlykala. Ale celou tu dobu, co mě šikanovali, jsem jen chtěla, aby věci byly jako předtím. Aby mě už přestali urážet, deptat, jak jen to šlo, občas fyzicky napadat. Chtěla jsem zpátky svůj starý život, i za předpokladu, že bych ztratila Michaela.

Něco mi v hlavě ale říkalo, že jsem ztratila člověka, který byl pro mě vším a stál za mnou, i když se ostatní proti mně otočili zády, přestože mě vůbec neznal. Nějaký pud mi říkal, abych se otočila od těch dveří a letěla najít Mikea dřív, než se něco stane.

Místo toho jsem se zářivě podívala na Lynn, která mi otevřela.

"Ahoj!" zavýskla. "Slyšela jsem o tom, že jste s Cliffordem pohádali."

Zavrtěla jsem hlavou. "Je to vůl."

"Takže jste se rozešli?" zjišťovala dál.

Protočila jsem oči v sloup.