Ztracené existence (5sos, Michael Clifford, CZ fanfiction)

6. kapitola - Intimní seznámení

Zalapala jsem po dechu, ale ne na dlouho. Moje hlava se opět objevila pod vodou. Zacpala mi veškeré dýchací orgány. Dusila jsem se. Jakmile jsem se opět dostala na vzduch, rozkašlala jsem se. Znovu a znovu byla moje hlava potápěna a já to nemohla zastavit. Připadala jsem si jako ve špatném filmu.

Najednou tlak na mé hlavě ustal a já se zhroutila na dlaždičky. Nasávala jsem vzduch do plic doufajíc, že je konečně konec.

Někdo do mě strčil.

„Jdeme," zaslechla jsem a po chvíli se ozvalo třísknutí dveřmi. Osaměla jsem a děkovala za to Bohu. Po chvíli jsem se s obtížemi zvedla a odšourala se k umyvadlu. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Vypadala jsem příšerně. Hnědé vlasy jsem měla mokré, po obličeji mi stékala rozmazaná řasenka. Klidně bych si mohla vyměnit místo se Samarou.

Pomocí toaleťáku jsem si očistila obličej a chystala se k odchodu. Naposledy jsem se podívala do zrcadla a zeptala se sama sebe.

„Proč já?"

Když jsem vyšla ze dveří, uviděla jsem rozesmáté obličeje spolužáků, jejichž úsměv se ještě víc roztáhl, když spatřili mě. Já se vydala najít jediného člověka, který mi byl schopný pomoct.

Objevila jsem ho u jeho skříňky. Zaklepala jsem mu na rameno.

„Ježíši Kriste, tys mě vyděsila!" vyjekl. „Není Halloween na to, aby ses převlíkala za postavy z horrorů!"

„Já vím."

„Co se stalo?" zašklebil se.

„Co myslíš, že se stalo?" zabručela jsem. „Někdo mě intimně seznámil se záchodovou mísou."

„Boha, že je to baví!" povzdechl si. Začal hrabat ve skříňce, očividně cosi hledal. „Mně to dělali pořád."

„Já to do dneška nezažila."

„Všechno je jednou poprvý," přitakal. Najednou mi podstrčil ručník, který vytáhl ze své tašky. „Pokud ti nevadí, že jsem se tím utíral, můžeš si usušit vlasy."

„Díky," pousmála jsem se a předklonila se, třela si ručníkem zmáčené vlasy. Když jsem skončila, ručník jsem mu podala zpátky.

„No, donesu to domů vyprat, nechci smrdět jako záchod potom," zazubil se. „Máš mokrý triko!"

„Bez tebe bych si toho opravdu nevšimla!" ušklíbla jsem se. „Nemám nic na převlečení, na těláku jsem zatím nebyla."

Znovu začal pátrat ve své skříňce, až mi nakonec v náručí přistálo triko. Trochu páchlo Michaelem, ale to mi nevadilo. Podívala jsem se na něj pořádně.

„Cvičíš v triku A Day To Remember?" zhrozila jsem se.

„Mám jich víc a bylo po ruce, včera jsem zaspal," pousmál se.

„Jo a říkal jsi mi to celou matiku."

„Nelíbí se ti?"

„Miluju ADTR!" zavrtěla jsem hlavou. „Děkuju, půjdu se převlíct. Musím na ájinu."

„A příště se nenech. Sejdem se potom, já mám fyziku, Cooper mě zabije, jestli přijdu pozdě."

„Což stejně přijdeš, ale nevadí," pokrčila jsem rameny a zapadla na nejbližší záchody.

Pravda, to tričko bylo trochu delší, trochu větší a voněla jsem jako kluk, ale bylo neskutečně pohodlné. Aspoň něco pěkného na tom zážitku.

Vlhké vlasy jsem si nakonec stáhla do drdolu a odporoučela se na hodinu.

„On ti někdo konečně ukázal, kam patříš?" zeptala se mě jedna z holek, okolo kterých jsem procházela.

„Jo, kde máš boxera vůbec?" ozval se jiný kluk. Poslechla jsem si pár dalších narážek, než jsem se konečně posadila do své lavice. Pokoušela jsem se na to nemyslet a nerozbrečet se před celou třídou, což se mi nakonec i povedlo. V krku jsem sice měla knedlík a oči mě trochu pálily, přesto jsem se však nehodlala poddat. Ne, když jsem se měla na co těšit. Bylo to asi o hlavu vyšší než já a barvilo si to hlavu víc než moje máma za 30 let.

„Pojď po škole ven."

„Mamka mě má vyzvednout," zavrtěla jsem hlavou. Seděli jsme na lavičce pod stromem před budovou školy a jedli jsme.

„Tak jí zavolej, mobil snad ještě máš, ne?"

„Jo, zablokovanej, abych neměla žádný spojení se světem," ušklíbla jsem se. Sice mi dovolili si iPhone nechat, ale zablokovali veškeré sociální sítě, takže jsem ho v podstatě měla jen na hovory s mamkou a taky proto, aby mě táta mohl sledovat.

„Jsi divná," pousmál se.

„Ty taky."

„Jo a proto se... Bavíme, ne?" znělo to, jako kdyby za tou větou bylo něco jiného, co řekl. Ale nehodlala jsem si dělat nějaké naděje. Potřebovala jsem hlavně někoho, kdo mě chápal a držel nad vodou. „Proč ho máš zablokovanej?"

„Aby mě nemohli vystopovat," pokrčila jsem rameny. „A taky proto, že mám schránky na profilech zahlcený moc milejma zprávama od mých fanoušků."

„Fanoušků?" pozvedl obočí.

„Jo, nevidíš je? Hádám, že si jdou zrovna pro podpis," kývla jsem směrem k partě Lynn. Naštěstí svůj směr změnili a odešli si sednout na trávu, takže my dva jsme mohli být v klidu.

„Určitě jsou hrozně otravní," přitakal už s pobaveným výrazem. „Tak zavoláš tý mámě nebo ne? Chci ti něco ukázat."

Vytočila jsem mamčino číslo a počkala, až to zvedne. Chvíli jsem ji musela přemlouvat, ale nakonec svolila.

„Ptá se, jestli mě nějak dopravíš domů."

„Neboj, to je to nejmenší," mrkl na mě. Přetlumočila jsem informaci mamce a ta svolila.

„A jak mě dopravíš domů?" otočila jsem se na něj, když jsem hovor položila.

„Nemusíš vědět všechno!" zasmál se. „Nech se překvapit!"

Zbytek dne proběhl v rámci možností dobře, protože jsme měli hodiny spolu. Všimla jsem si, že se lidé trochu bojí si na mě dovolit v Mikeyho přítomnosti, ale proč bych si na to stěžovala.

Hned po škole mě popadl za paži a vedl mě dál od budovy.

„Kam to jdeme?" ptala jsem se pořád dokola, ale on mi pořád odpovídal, abych se nechala překvapit. Nešli jsme dlouho, maximálně tak šest minut.

„Děláš si ze mě prdel?"