Ztracené existence (5sos, Michael Clifford, CZ fanfiction)

12. kapitola - Sociální sítě

Jakmile jsem se probudila, věděla jsem, že jsme udělali něco, co fatálně může změnit to, co jsme si za těch pár měsíců vybudovali. Nedokázala jsem si představit, že bych ho teď ztratila.

Ležela jsem zády k němu, jednou rukou mě objímal kolem pasu a tisknul se ke mně. Očividně ještě spal, jenže to jsem nemohla vědět jistě, když jsem mu neviděla do obličeje.

Hlava mi třeštila a nutně jsem se potřebovala napít, rty jsem měla suché, jako kdybych celou noc chodila po Sahaře. Navíc mi bylo divně od žaludku a plíce dávaly vědět o včerejších cigaretách.

Pokusila jsem se obrátit čelem k němu a bylo mi jedno, jestli ho probudím nebo ne.

Na chvíli otevřel oči, zadíval se na mě, usmál se, přitiskl mě k sobě a znovu usnul. O chvíli později jsem ucítila jeho rty na svém čele.

Zavřela jsem na chvíli oči, svět se mi stále motal. Doufala jsem, že nevypadám nějak extra zle, nechtěla jsem si ani představovat, jak by ohledně toho vyváděli rodiče.

Nějakou dobu jsem ležela, ale pocit, že bychom už měli něco dělat, mě přesvědčil, abych se vymanila z Michaelova objetí.

„Můžu se vysprchovat?" zašeptala jsem hochovi v polospánku, ten mi něco zabručel v odpověď, takže jsem to vzala jako ano. Stále jsem se potácela, ale zvládla jsem cestu do koupelny, a dokonce jsem se udržela na nohou ve sprše.

Voda mě probrala. Půjčila jsem si jakýsi šampon, který stál na poličce ve sprchovém koutě. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem chtěla vstoupit na chladný povrch dlaždic. Automaticky jsem sáhla doprava, kde ručníky míváme my a nahmatala jsem absolutně nic.

Chvíli jsem tam postávala a nevěděla, co dělat.

„Mikey?" zavolala jsem váhavě. Následná volání jeho jména byla víc a víc jistější a hlavně hlasitější.

„Co se děje, sakra?" zavrčel v odpověď konečně a vtrhl do koupelny. Nezamykala jsem si, doma jsem to neměla povolené, takže mě ani nenapadlo to udělat tady. Rychle jsem se snažila zakrýt co nejvíc nahé kůže, ale stejně mi to nebylo nic platné.

Okamžitě se odvrátil.

„Podáš mi ručník? Zapomněla jsem..."
„Jasně," odpověděl zaraženě a vytáhl jeden ze skříňky. Aniž by se na mě podíval, podal mi ho a já se okamžitě do něj zabalila. Pak rychle odspěchal zpátky.

Měla jsem pocit, že se mi to všechno snad jen zdálo. I když mě hlava bolela, jako kdyby mi v ní někdo mlátil kladivem, a žaludek jsem měla na vodě, konec včerejšího večera jsem měla před očima. Smutně jsem se pousmála, protože jsem věděla, že tohle přijde. Došlo mu, jak špatná jsem. Nebo to bylo jen v zápalu alkoholu a té osamělosti. V každém případě to nemyslel vážně.

Převlékla jsem se, trochu si usušila vlasy a vyšla jsem z koupelny.

„Pojď, za chvíli tu bude Nick," kývl na mě Michael. Vyšel z vchodových dveří, a když jsem ho následovala, zamknul je a spěchal zpátky přes pláž k silnici.

Nick nás nabral a já si opět sedla dozadu. Napsala jsem mamce, že brzy dorazím, jelikož mi poslala od ráno několik zpráv, jestli jsem v pořádku. Doufala jsem, že na mě není tolik poznat, že jsme něco pili.

Za celou cestu jsem nepromluvila ani slovo, Mike s Nickem si povídali, ale já se do hovoru zapojit ani nehodlala.

Klasicky mi zastavili ve vedlejší ulici a já s pozdravem rychle vystoupila.

Doma jsem okamžitě zaplula do svého pokoje a lehla si do postele. Nemohla jsem si pomoct, takže mi brzy po tvářích tekly další a další slzy. V uších jsem měla sluchátka a všechny ty písničky mi připomínaly jeho. Poprvé v životě jsem si přiznala, že k tomu zvláštnímu klukovi něco cítím.

Vešla jsem do učebny matematiky a zadívala se na naši lavici. Nebyl tam, ani ve škole jsem ho nezahlédla. Uplynuly už tři dny a on se stále neukázal. Jak dobře poznamenal, ani jsme na sebe neměli čísla a já nevěděla, kde bydlí. Začínala jsem opět ztrácet půdu pod nohama, byla jsem na celé to urážení zase sama.

Hodina se hrozně táhla, asi nejspíš tím, že jsem stále sledovala čas a čekala, až konečně zazvoní na konec hodiny. Naštěstí byla poslední.

Vystřelila jsem ze třídy, neposlouchala narážky ostatních, a jakmile jsem venku spatřila auto mamky, ještě víc jsem zrychlila.

„Jsi uřícená," prohodila místo pozdravu.
„Trošku," přisvědčila jsem. „Těším se, až vytáhnu Johna ven."

Zasmála se, ale ještě nenastartovala. Podivně se na mě usmívala.
„Děje se něco?" podivila jsem se nad jejím chováním.

„Chtěli jsme ti to s tátou říct, až večer, ale já to nevydržím," začala. Nechala jsem ji mluvit. „Dohodli jsme se, že ti vrátíme počítač a i přístup na internet. Myslíme, že si vedeš hrozně dobře!"

Mlčela jsem a potřebovala tu informaci zpracovat.

„Zlato, co na to říkáš?"

Znamenalo to, že uvidím všechny hnusné věci, co o mně psali. Ale hlavně jsem si mohla zkontrolovat Michaela.

„Je to super," zamumlala jsem si.

„Zlato, když to půjde takhle dál, tak ti vrátíme i auto," pousmála se. Obávala jsem se, že se k tomu nikdy nedostaneme.

Jestli to takhle půjde dál, pokusím se skočit z nějakého mostu, mami.

„To bych moc chtěla," kývla jsem na ni s úsměvem. Konečně nastartovala a my vyjely směrem k domovu.

Musela jsem odevzdat mobil, aby mi ho mohli odblokovat. Svůj počítač jsem neviděla celou věčnost, takže jsem ho automaticky zapnula. Najela jsem na jednu ze sociálních sítí. Musela jsem se zhluboka nadechnout, než jsem zadala svoje přihlašovací údaje.

Vyskočilo mi až absurdně vysoké číslo upozornění. Náhodně jsem je projela. Většinou to byly urážky, moje fotky upravené ve Photoshopu, komentovali to i lidi, které jsem vůbec neznala. A kteří neznali mě a věřili všem těm pomluvám. Jen se přidávali do stáda svých kamarádů.

Otevřela jsem zprávy.

„Děvko jedna zasraná! Počkej, až tě uvidím, tak nepřežiješ!!!"
„Že ses raději nezabila, píčo jedna."
„KÉŽ BYS CHCÍPLA!"

Další stovka vzkazů byla v podobném smyslu. Bolelo to, ale už ve mně zbyla jen otupělost. Tentokrát jsem nebrečela, jen mě přemáhal smutek a vztek. Spousta lidí mě ani neznala, nic jsem jim nikdy neudělala a přitom o mně psali takové věci.

„Summer!" uslyšela jsem křik zezdola. Zaklapla jsem počítač a šla zjistit, co se děje.

„Máš tu kamaráda."