Despair

13. Část

„Dejme tomu, že jsem neměla ráda samu sebe," odpověděla jsem a opřela si hlavu o sedačku. Chvíli mlčel a pak otočil hlavu mým směrem. Podívala jsem se mu do očí a uviděla v nich, že pochopil.

 „Co tě k tomu přivedlo?" vyhrkl a udělal to samé gesto, co já.

„Můj pohled na svět, který byl z každého směru záporný. Když už nemáš růžové brýle, tak tě užírá pocit, že si na světě jediný, kdo se má tak špatně, při tom si ani neuvědomuješ, že děláš chybu a že nejsi jediný, kdo se tak cítí, ale v tu chvíli ti to tak přijde, tak prostě uděláš rozhodnutí, které nejde vzít zpátky," řekla jsem a hlavu vrátila na původní místo, abych na něho viděla.

„Já se taky nemám nejlépe, ale na něco tak špatného jsem nepomyslel. Tys musela být pěkná husa," řekl a začal se smát. Plus pro mě, že jsem mu neřekla, že jsem Lukova sestra a mínus pro něho, že si bude muset koupit novou televizi.

„Husa? Ta husa ráda ničí věci," řekla jsem se smíchem já a postavila se. Došla jsem k televizi a opřela se o ni. Zatlačila jsem a shodila mu ji ze stolku, na kterém stála. Tvrdě dopadla na zem, při čemž jí praskla obrazovka.

„Co to děláš? Jsi normální? Já nemám tolik peněz, abych je mohl rozhazovat! To si hezky napravíš!" zakřičel a doběhl k televizi, která už se ani zpravit nedala. „To je za tu husu. Jedna nadávka a jedna zničená věc, to si pamatuj. Chceš být drsný? Budu drsná já a navíc, miluji rozbíjení věcí, takže pro mě žádný problém." „Táhni do pekel, ty mrcho!" vykřikl a já získala další bod.

„Mrcha je taky nadávka, takže jde se na talířky," pronesla jsem, rozběhla jsem se a otevřela skříň, kde se jich pár nacházelo. Popadla jsem jeden a než stihl jakkoliv zareagovat, tak jsem jeden třískla o zem. Roztříštil se na milión malých kousků a já si spokojeně promnula ruce. Bylo super si s něčím pořádně praštit. Všechno šlo ze mě ven.

Překročila jsem ten nepořádek a stoupla si před něho tak, že jsem se mu dívala do očí.

Ve tváři byl celý rudý od vzteku a jeho oči byly tak tmavé, že i od té ženy působily světleji. „Co uděláš příště? Podpálíš mi barák? Za co mě jako trestáš?" „Neměl si mě urážet. I když nejsem živá, tak se urážet nenechám. To, jak ses mi svěřil, myslela jsem, že máš aspoň trochu rozumu, ale to je něco, co nikdy mít nebudeš," řekla jsem ostře a on se zamračil.

„Kde stojíš?" optal se a tvrdě se zadíval kolem sebe. „Přímo před tvým obličejem, na který začínám být alergická," řekla jsem a svraštila obočí do jedné čáry. „Holčička chce být tvrdá, no budiž." Zasmál se a uculil se. Obešel mě a beze slova odešel do svého pokoje. Ty střepy já uklízet nebudu. Je to jeho talířek a jeho vina, že jsem ho rozbila, tak ať si to uklidí. Má ruky.

Louis se vrátil a měl na sobě bundu. Bez jediného slova vyšel, zamkl za sebou a vydal se k autu. Já se rozběhla a tak akorát jsem stihla nastoupit. Posadila jsem se na místo spolujezdce a nohy si dala na předek auta. Nastartoval a pomalu vyjel. Netuším, kam má namířeno, ale podle jeho rychlosti tam asi nespěchá.

„I šnek by tě předjel," řekla jsem a on silně dupl na brzdu. Škublo to se mnou, takže jsem málem proletěla předním sklem, ale udržela jsem se a zůstala sedět na místě. „Co tady do prdele děláš? Měla si zůstat v bytě," pronesl a pomalu se dal na cestu. „Štvát tě je nehorázná zábava, než jenom sedět někde na gauči a navíc, myslel sis, že mi jako utečeš?" Nadzvedla jsem jedno obočí a podívala se na něho.

„Tobě už asi vážně nezdrhnu, i kdybych se o to snažil. I útěk z vězení by byl jednoduší, než zbavit se tebe," zamumlal a vydal se na cestu. Opřela jsem se a dala si ruce za hlavu. „Kam jedeš?" vyzvídala jsem a usmála se. „Mám sraz s lidmi. Ty, jak se vlastně jmenuješ? Chtěl bych vědět, s kým mám tu čest," pronesl a nepřestal se dívat na cestu.