☆The Fault in Our Stars☆ /Yoonmin/

🌟MAYBE🌟

O 2 roky později

,,Jimine?!"
Zavolala na mě moje až příliš starostlivá mamka z kuchyně.

,,Ano Mami?!"
Snažil jsem se zakřičet aby to bylo dost dobře slyšet.

,,Pojď sem dolů je jídlo!"
Zavolala na mě mamka a já si jen odfrkl. Nemám vůbec chuť na jídlo. Jediné na co mám chuť je spánek. Jak se říká ,,spánek podporuje léčbu rakoviny." Nebo je to takové pořekadlo doktorů. Ano přesně jak jste se teď dozvěděli mám rakovinu. Malinko vám to přiblížím. Začalo to v mých patnácti letech kdy jsem byl až nepřirozeně bledý. Často mi tekla krev z nosu a vytvářeli se mi nehezké modřiny. Rodiče o mě měli strach a vzali mě k doktorovi který nás poslal na onkologii. Hned mi začínalo být jasné že mi hrozí rakovina. A taky že ano. Postihla mě rakovina krve jinak řečeno leukémie.
Řekl jsem si že tenhle boj vyhraju. Že budu silný a snažit se s touto nemocí porvat. A taky se mi to zatím daří. Chemoterapie zabírá a já se cítím o hodně lépe než na začátku. Vlasy mi narostli docela rychle za což jsem nesmírně rád. Vlastně si myslím že budu jako ostatní a tenhle boj vyhraju. Toť je můj zatím krátký ale přesto bych řekl neobyčejný příběh. Normálním krokem jsem sešel schody do kuchyně kde byl taky větší jídelní stůl. Mamce to jako vždy velmi slušelo. Bílá košile zastrčená do černých uplých džínu která ji zvýrazňovala její krásnou postavu. Táta seděl za stolem a četl si něco na notebooku. Vypadalo to že to byl zajímavý článek jelikož byl do toho notebooku opravdu zakoukaný.

,,Jak ti je zlatíčko?"
Optala se mě starostlivě mamka a pohladila mě po vlasech. Bylo mi jí líto. Měla semnou akorát starosti.

,,Je mi dobře mami nemusíš mít vůbec strach"
Snažil jsem se s úsměvem. Pravdou bylo že mi bylo relativně dobře, ale byl jsem tak unavený že jsem se bál že neudržím ani vidličku.

,,Kolik chceš toho jídla zlatíčko?"
A teď na mě pozná že mi není moc dobře. Vždy když si dám méně jídla než bylo obvyklé začala se mě znova vyptávat jestli mi je skutečně dobře a nebo to jen hraju aby neměli tolik starostí.

,,Já nemám moc hlad tak prosím málo"
Mamka se na mě nedůvěřivě podívala, taťka konečně odtrhl oči od notebooku a taky se na mě podezíravě podíval. Oba jsem je projel pohledem a znejistěl.

,,Co se na mě tak koukáte?"
Řekl jsem ale přitom jsem věděl moc dobře proč na mě koukají jako na zjevení.

,,Opravdu tě nic nebolí? Jestli nám to zase zapíráš víš co tě čeká."
Pokárala mě mamka a taťka jen souhlasně přikývl.

,,Mami to mi nemůžeš udělat nepůjdu tam."
Řekl jsem a začal se poměrně hodně mračit.

,,Takže jak ti doopravdy je?"
Zeptal se tentokrát táta a já si přešlápl na druhou nohu.

,,Jen jsem více unavený než jindy a nemám chuť k jídlu to je jediné"

,,Kdyby si to řekl hned tak tě tam nenutíme ale sám si si o to řekl"
O čem to vlastně mamka a taťka mluví? Mluví o podpůrné skupině kde se schází případy jako jsem já. Ale já jsem lepší a silnější jak oni. Nemám potřebu říkat někomu můj příběh. Rád pomáhám lidem okolo mě a snažím se je ve všem podporovat ale zrovna tam se mi opravdu nechce.

,,Takže až se najíš tak si půjdeš na chvilku schrupnout a v pět ti začíná podpůrná skupina"

,,Mohla by jsi aspoň vynechat to slovo ,,podpůrná"? Přijdu si potom jak nějaký beznadějný případ. Říkejme tomu jednoduše skupina."
Řekl jsem v klidu. Oba jen kývli a mamka dala na stůl můj talíř s málo jídlem. Byl jsem rád že mě v tomto případě chápou. Mám úžasné rodiče a ještě úžasnější byli když mě pochopili s mým přiznáním že jsem gay. Nic víc si opravdu přát nemůžu.

🌟Prosim přečíst🌟

Hned na začátku chci říct že nejsem odborník na tuto nemoc ale snažila jsem si něco najít a přiučit se.

A další věc je že tato knížka ponese název jako hvězdy nám nepřály. Stejné jsem nechala onemocnění atd. Ale knížku budu psát po svém.