Whenever together CZ

7

,,Kam přesně vás mám odvézt? Obávám se už budeme muset zpátky,'' řekne Jackques unaveně. Musí být hodně unavený po dnešku. Jsem mu vděčná za to, že byl ochotný nás odvézt.

,,Stačí tadyhle na nádraží. Dostaneme se domů autobusem,'' usměji se a Jackques kývne. Zabočí doprava odkud už vidím velké hodiny. Zastaví dodávku a rozloučí se s námi. Stokrát mu poděkujeme a vyskočíme ven. Kluci, celí pochroumaní z dlouhé cesty, vyjdou hned za námi.

Všichni se dlouze objímáme a loučíme se. Toby, Seth a Roy se vrátí zpět do dodávky a venku zůstanu jen já s Brettem, Katelyn a Coleem.

Kate se nekonečně dlouho drží přitisknutá u Colea, který ji pevně drží a hlavu má položenou na jejím rameni. Jsou tak sladcí. Aniž bych si to uvědomovala, usmívám se na ně. Najednou si mě ale Brett otočí k sobě. Stále mám na tváři úsměv, ale když si všimnu toho smutku v jeho očích, přejde mě to.

Obejme mě a kolébáme se ze strany na stranu. Hlavu mám zabořenou v jeho hrudi a přeju si, aby tahle chvíle nikdy neskončila, aby trvala věčně. Avšak po chvilce se odtáhne, ale stále mě drží za ruce. Tvář má sklíčenou smutkem, poznám to. Ale není jediný, komu je smutno.

,,Ani nevíš jak je tohle loučení pro mě bolestivé. Nechci tě opouštět,'' přesune ruce k mému pasu a drží si mě. Neubráním se slzám. Přijdu si jak malé dítě, které brečí kvůli každé blbosti. Ale pravda je taková, že jen nedokážu ovládat své emoce.

,,To je dobrý,'' hned jak to řeknu se proklínám, protože větší blbost jsem říct nemohla. Koutek úst se mu pozvedne, ale je jasné, že to není upřímný úsměv z radosti.

,,Nějak to vyřešíme,'' pohladí mě po tváři. Já se usměji a popotáhnu nosem a na to skloním hlavu. Nedokážu se na něj dále dívat, i když bych chtěla. Vyvolává ve mne smutek, ale i štěstí zároveň.

Mezitím co se spolu takhle dlouze loučíme, všimnu si, že Cole je už dávno pryč a Kate tam stojí sama. Vidím na ní, že také není zrovna dvakrát tak šťastná.

,,Už budu muset jít,'' zvedne mi hlavu a já jen přikývnu. Čekám, jestli mě políbí, ale nestane se tak. Za to ale zvedne ruce a sundá si cosi z krku. Je to řetízek na kterém je navléknut prsten. Přetáhne mi ho přes hlavu.

,,C-co to děláš?'' dotýkám se toho prstýnku. On se jen usměje.

,,Ať se stane cokoliv, budeš na mě mít alespoň nějakou vzpomínku.'' Chci odmítnout, ale on to přesně čeká a tak mi přiloží prst k ústům, abych nic neříkala. A pak mě políbí. Nechci se od něho odtrhnout. Chtěla bych jeho rty cítit napořád. Líbat se, dokud bychom nemohli popadat dech a naše rty nezačaly krvácet.  /ups to možná zní trošku divně, hehe/

A pak odejde. Chtěla jsem mu ještě zamávat, ale jakmile nastoupil do dodávky, Jackques se rozjel a dodávka zmizela za rohem. V mé hlavě zaznělo pouze a jedno slovo...Sbohem.

Přiběhnu ke Katelyn a obejmu ji. Šeptám jí do ramene: ,,Kate, já vůbec nevím co se to dneska stalo. Je to vůbec pravda?'' Brečíme obě dvě jako želvy.

,,Nevím Beth, nevím,'' přeruší naše objetí a utře si slzy, načež se obě zasmějeme tomu, jak hloupě tu uprostřed noci na nádraží brečíme.

,,Je čas jet domů,'' řeknu a ona přikývne.