Ahoj jsem Michell, teda doopravdy Michaela, ale můj táta pochází z Anglie a my tam jezdíme za příbuznými a ti mi poanglicku říkají Michell, a tak mi to zůstalo.
Můž život je jako každý jiný. Mám pár dobrých kamarádů a také několik kamarádů v Anglii...
,,Míšo už jsi zbalená?" nakoukne mi mamka do pokoje.
,,Skoro." řeknu a musím si na kufr sednout, abych ho vůbec zapla. Mamka se uchechtne a jde mi pomoct.
,,Sedni si na něj a já ho zapnu." řekne a klekne si ke kufru. Padnu na něj celou vahou a mamka začne pomalu zapínat.Jde to pěkně ztuha :D
,,Opravdu potřebuješ tolik věcí?" zeptá se mamka a nadzvedne jedno obočí.
,,Mami, jedeme tam na celé prázdniny! Myslíš, že mi budou stačit tři trička, jo?!" odfrknu si a zastrčím si pramen černých vlasů za ucho.
,,Ale potáhneš si to sama. V tomhle tě s tátou necháme samotnou." ušklíbne se a odejde. Protočím očima a jdu si zabalit ještě jeden kufr, ale menší.
,,Míšo, už jsi? Za deset minut vyrážíme!" zavolá táta a já zpanikařím, protože mám na sobě ještě pyžamo. Rychle se běžím obléknout (viz obrázek=celý outfit)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seběhnu schody a běžím rovnou na chodbu. Počkat, kde mám kufry? Bože, já si je vlastně měla nést sama. Otočím se připravená běžet zpátky.
,,Já ti to vezmu." ozve se za mnou taťka.
,,Děkuju moc, tatínku!" dám mu pusu na tvář a vyběhnu z domu k autu. Sednu si do černého Range Rovera a vyndám si iPhone a sluchátka. Najednou uslyším hlasité vzdychání u kufru. Otočím se a vidím tátu, jak se snaží narvat moje kufry do auta.
,,Ty jsi se snad zbalila na rok a ne na dva měsíce." odfrkne si, když se mu konečně podáří je tam dostat.
,,Mám v nich jen ty nejnutnější věci." mrknu na něj a taťka se rozesměje. Ano, musím se přiznat, jsem tatínkův mazánek. To mamka je spíš přísnější.
Konečně už jedeme na letiště a já celou cestu poslouchám písničky.
Když nastupujeme do letadla, už vím, že celý let prospím. Teda jako vždycky, protože se snažím zaspat svůj strach z výšek.
Dosednu na svoje sedadlo v první třídě a oddechnu si, že jsem se zatím nepozvracela. A to jsme ani nevzlítli.
Pilot začne hlásit, že už poletíme a já rychle zavřu oči a snažím se myslet na jiné věci. Strčím si do uší sluchátka a zapnu písničky.
Vystupujeme z letadla a já děkuju Bohu, že jsem přežila. Už jsme u východu na letišti, když v tom vrazím do nějakého kluka.
,,Eh promiň." vykoktám ze sebe, ale když uvidím, jak se na mě divně kouká, hned se omluvím anglicky.
,,V pohodě," řekne Essexským přízvukem a usměje se. Teprve teď na něj pohlédnu. Moje oči hned zakotví na jeho očích. Ó můj Bože! Má vůbec někdo tak krásné oči?! Očividně jo! Rychle ho sjedu pohledem. Má na blond obarvené vlasy a je i docela svalnatý. Pořád se na mě usmívá, a tak mu úsměv oplatím.
