Ahoj jsem Michell, teda doopravdy Michaela, ale můj táta pochází z Anglie a my tam jezdíme za příbuznými a ti mi poanglicku říkají Michell, a tak mi to zůstalo.
Můž život je jako každý jiný. Mám pár dobrých kamarádů a také několik kamarádů v Anglii...
Jsem v nemocnici už týden a řeknu vám jedno. Pěkně hnusně tu vaří! Ještě, že už jedu dnes domů. Přiznám se, že jsem skoro vůbec nejedla a dost jsem zhubla, teda ne že by mi to vadilo. Každá holka chce být hubená, ne?
Máma s taťkou mě byli navštěvovat každý den a babička s dědou, tetou, strejdou a dvojčaty obden. Kluci s Brookem tady byli taky pomalu pečení vaření, včetně Lauren.
Sedím na nemocniční posteli, pevně tisknu plyšového medvěda od Lauren a koukám na mamku, která mi balí věci.
,,Myslím, že už je to všechno." mrkne na mě mamka a zvedne se ze země. Kývnu na ní a ona popadne kufr a vyjde z pokoje. Přejdu k zrcadlu a zkontroluju svůj outfit (viz obrázek)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kouknu se na svá stehna a zamračím se. Od teď začínám běhat a více cvičit!
Odvratím pohled od zrcadla a bežím ven za mamkou a taťkou.
Trvá to hodinu, než konečně přijedeme domů. Vystoupím z auta a vyndám si sluchátka z uší. Jdu za rodiči do obývaku a mám skoro infarkt.
,,Vítej zpátky!" vykřikne banda lidí nacpaná v malém obýváku. Do očí se mi nahrnou slzy. Tohle jsem vůbec nečekala.
,,Díky!" rozesměju se a jdu všechny obejmout.
,,Vážně mě miluješ?" zašeptá mi Brook do ucha, když ho objímám.
,,Možná." usměju se na něj.
,,Možná?! Protože já tebe určitě!" začně mě hladit po zádech a já cítím motýlky v žaludku. Zachvěju se a přitisknu se k němu víc.
,,Taky tě miluju." zašeptám mu také do ucha a on se mi podívá do očí, ve kterých mu poskakují neposedné jiskry. Usměje se, uchopí mě za bradu. Stoupnu si na špičky aby se nemusel tolik sklánět, jenže moje oslabené tělo to nevydrží a mě se podlomí kolena. Brook rychle zareaguje a chytne mě za boky. Zatočí se mi hlava a zatmí se mi před očima.Zatřesu hlavou a odfrknu si.
,,Jsi v pohodě? Jsi nějaká bílá!" starostlivě se na mě podívá.
,,Je mi fajn. Jsem jen trochu unavená." řeknu a prohrábnu si vlasy.
,,Víš co?! Jdi se prospat. Uvidíme se později." mrkne na mě. Kývnu na souhlas, otočím se a mířím si to do pokoje.
Ani se nepřevléknu a lehnu si do postele. Zavřu oči a začnu pomalu usínat.
Probudím se s leknutím, protože mi začne zvonit telefon. Prudce se posadím a zvednu hovor.
,,Haló?" řeknu ospale.
,,Ahoj Michell. Nechceš se mnou a klukama jít zase do kina?" zeptá se Lauren.
