Ahoj jsem Michell, teda doopravdy Michaela, ale můj táta pochází z Anglie a my tam jezdíme za příbuznými a ti mi poanglicku říkají Michell, a tak mi to zůstalo.
Můž život je jako každý jiný. Mám pár dobrých kamarádů a také několik kamarádů v Anglii...
Je kolem sedmé hodiny ráno a hned jak jsem se probudila, zamířila jsem ke skříni. Obléknu si modrý croptop a černé kraťasy. Popadnu iPhone, sluchátka a seběhnu do chodby. Nazuju si černé Conversky a jdu ven.
Mířím k parku, kde zřejmě nenarazím na nějaké známé. Dám si sluchátka do uší, zapnu písničku King od Lauren Aquiliny (viz média na začátku kapitoly) a rozběhnu se.
Krev mi vře v žilách, teplý pot stíká pomalu ze všech částí mého těla, ale já běžím dál. Myslím na problémy, které prožívám v Čechách, na problémy tady, v Anglii, na Brooklyna, na anorexii, kterou trpím. Zatřesu hlavou a zrychlím tempo, abych na tohle všechno, aspoň na chvíli, zapoměla.
Po asi dvouch hodinách strávených běháním a "odpočíváním" se rozhodnu jít domů.
Svléknu ze sebe propocené oblečení a stoupnu si pod sprchu. Horké kapky vody dopadají na mou pokožku a já si to užívám. ,,Musím se vzchopit!" zašeptám, až mi voda nateče do úst a já se rozkašlu. Potřesu hlavou a pokračuji ve sprchování.
Vyjdu ze sprchy s ručníkem kolem těla. Dojdu ke skříni a vytáhnu nějaké triko a džíny.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Obléknu se (viz obrázek) a jdu se namalovat. Sedím pořád, už namalovaná, před zrcadlem.
,,Já nejsem ani moc ošklivá.." řeknu zamyšleně a nadzvedávám obočí při pohledu do zrcadla. Vytáhnu si mobil a prohlížím si moje staré fotky.
,,Ani tlustá jsem nebyla.." zamračím se. ,,Začnu se sebou něco dělat. Zvládnu to! Dostanu se ze spárů anorexie! Musím!" řeknu rozčileně, zvednu se a jdu do kuchyně.
,,Dobré ráno všichni!" řeknu a jdu si sednout ke stolu.
,,Dáš si ke snídani, jako vždy, to tvoje jablko?" zeptá se mamka a zkříží ruce na prsou.
,,Ne." zasměju se. ,,Dám si vafle jako taťka." usměju se na něj.
,,No páni! Naše dcera začala zase snídat! Co se stalo?!" řekne taťka naoko zamyšleně a zasměje se.
,,Jenom jsem usoudila, že jsem hubená dost. Že nemusím hubnout." mrknu na něj.
,,No sláva!" zatleská táta a mamka se k němu přidá. Protočím panenky a začnu se věnovat vaflím. Labužnicky se do nich zakousnu. A jejda! Mám pocit, že se pobleju! Ne! ,,Musím to v sobě udržet, jestli chci být zase zdravá!" řeknu si v hlavě, zavřu oči a přežvykuju sousto.
Po, ano, deseti minutách mám konečně všechno snězeno. ,,Jsem dobrá!" pochválím se vduchu, až se tomu musím zasmát. Ale ještě nemám vyhráno!
Ležím v posteli a čtu si, když v tom mi zazvoní telefon.
,,Ahoj Michell! Nechceš přijít ke mě?" zeptá se Lauren.
