Dark hearts (úpravy)

4.-prostě úterý

Vzbudila jsem se v pět hodin. V pět hodin?!?! Řekla jsem si že si alespoň umyju vlasy. Zalezla jsem do koupelny. Vyčistila jsem si zuby a umyla jsem si vlasy.
Vylezla jsem asi po hodině. Převlékla jsem se do světle modrých džínů, krátkého šedivého trika a černého Converse bomberu.

Když jsem se oblékla vrátila jsem se do koupelny a nalíčila jsem se. Našla jsem jenom řasenku. Rozhodla jsem  se že to stačí.  Moc se nelíčím protože to prostě  není  tak úplně  můj styl. Když jsem vylezla akorát jsem potkala sestru jak se jde nasnídat.
Nasnídaly jsme se společně. ,,Kde je mamka?" Zeptala jsem se abych narušila trapné ticho. ,,Už šla do práce. Prý má nějakou přednášku v Kanadě myslím že ve Vancouveru takže tam přespí." Odpověděla. Pak už ani jednu z nás nenapadlo o čem mluvit. Bylo to trochu trapný. Rychle jsem dojedla a šla jsem do svého pokoje. Řekla jsem si že si budu chvíli číst, tak jsem si vzala Skleněný trůn. Po chvíli mě to přestalo bavit tak jsem si vzala kytaru.  Pak už čas ubýhal rychle a najednou už byl čas jít do školy.
Nedobrovolně jsem se zvedla z postele, vzala jsem si batoh a vyrazila jsem do předsíně kde jsem si nazula vansky. A pak už jsem vyrazila pro Fran. Došla jsem k jejímu domu a odemkla jsem si. Bylo zbytečné klepat. Už předem mi bylo jasné že zaspala. ,,Ola Frano!" Zařvala jsem na celý dům. Po chvíli se přiřítila Fran a začala se obouvat. Pak jsme obě vyšli ven a Fran zamkla. Něco zamumla a pak jsme šli k autobusu. ,,Jdou s námi dneska kluci?" Zeptala jsem se. ,,Nevím o tom..." Odpověděla mi. Zdála se mi divná. Jako by mi něco tajila. Né že by to bylo poprvé ale tentokrát to bylo jiné.  Byly jsme sami. Napadlo mě že bych se jí mohla zeptat jestli věděla o té amnesii. To mě ale rychle přešlo. Konečně jsme dorazili k autobusu. Celou cestu jsem přemýšlela jen nad jednou věcí a to proč mi to neřekla. Proč mi to tajila? Najednou jsem neměla ani jí. Bylo mi z toho smutno. Chtělo se mi brečet ale pak jsem si uvědomila že jdu hned vedle ní ,, Děje se něco?" Zeptala se ,, Vypadáš celkem smutně. Co Lucas, jaký je?" Pokračovala. ,,Em...to....no.... nevím." Dostala jsem ze sebe. ,,Co se děje? Chceš o tom mluvit?" Zahrnula mě otázkami Fran. Kdybych byla kdokoliv jiný tak bych se jí svěřila ale já jsem jí ani nikomu jinému nedokázala cokoliv svěřit. A už vůbec ne teď, když jsem zjistila že mi snad všichni lhali. ,,Nic se neděje. Vážně. Neřeš to." Odpověděla jsem jí. Věděla jsem že mi nevěří ale dál už se neptala. Pak už jsme nasedly do autobusu. Zbytek cesty ani jedna nepromluvila. Zbytek dne uběhl celkem rychle. Šest hodin a pak jsem vyrazila rovnou domů. Oběd a Fran jsem vynechala. Neměla jsem na to náladu. V autobuse jsem ale potkala někoho kdo mi náladu skazil ještě víc. Lucas. Jako vždy si sedl vedle mě. ,,Co se děje? Vypadáš smutně." Zeptal se mě. ,,Nedávno jsem zjistila že si nepomatuju půlku svého života. Promiň že se neusmívám." Schrnula jsem mu situaci. ,,To bude dobrý. Jednou si vzpomeneš." Snažil se mě povzbudit. ,,Možná bych ti mohl pomoct si vzpomenout." Řekl. ,,Díky." Usmála jsem se na něj. ,, Není zač. Jsme přece kámoši." Nastavil pěst. ,,Jasně." Ťukla jsem si s ním. Zbytek cesty jsme si povídali. Vyprávěl mi o tom jaká jsem předtím byla. Bylo to celkem fajn. Doprovodil mě až domů. ,,Tak zítra." Zamávala jsem mu když se vzdaloval od mého domu. ,, Uvidíme se." Zamával mi nazpátek.
Doma jsem rovnou zamířila do svého pokoje. Nevím proč ale cítila jsem se mnohem lépe. Možná to bylo tím jak mi Lucas vyprávěl o bývalém já. Vytáhla jsem si kytaru a začala jsem hrát. Tentokrát to ale už nebyly smutné písničky ale veselé. Ani jsem si to neuvědomila a bylo osm hodin. Musela jsem se jít učit a pak jsem šla spát.