Pár slabik odsouzených k zániku

Čardáš se smrtí

Stojím na mostu,
stojím na mostu a řítím se dolů,
pro slova bez významu
pro slova bez hlasu.

Ti jimž zpřetrhaly vazy a uzly z nich udělali,
těm kdo stavěli barikády a obětovali,
jejíchž mlčení teď slyším a odpovědět se stydím,
pro lásku trpěli, pro své ženy a děti.

Houpu se na vlně zrady a drží mě jen vlásek pravdy,
sto, dvě stě, tři sta, k čemu to,
já pravdu znám a je mi to líto.

Já tu zlou pravdu znám,
mé srdce bolí a zbarvuje se jako noční obloha,
černý a prázdný takový je svět,
který vytvořili, aby nás mučili.

Pro pravdu trpěli, pro mě zde leží,
pár růží bez květů, pár jmen bez příjmení,
pár kluků bez matek, pár dívek bez manželů.

Pomník jen z kamene vytesán a v něm pravda skryta,
za hloupost převlečená pýcha a zmar,
„za spravedlnost", tak volaly davy a tlačily nás k zemi,
za spravedlnost, která tu není.

Ruka má v sevření prstů je natažená,
ale odpověď tu není, není žádná.
Jen oči mrtvolně na mě hledí,
měli jsme tu stát spolu, v popředí,
Svět tomu chtěl, ale jinak,
tak proč se neradovat.

Ty tu ležíš, a já držím hlídku nad tvým tělem,
co kámen ke kameni, co slova ke slovu,
chce se mi křičet na ty lidi,
ale revoluce už tančí čardáš se smrtí,
na nás už všichni zapomněli, všichni už odešli.