Monday(ff. Avengers)

Kapitola 16

Další tři dny jsem trávila sezením na zemi a koukáním do blba. Přišlo mi, že na mě Hydra úplně zapomněla, což bylo z jedné strany moc dobře, ale naproti tomu pro mě můžou každý den přijít a přiložit mi pistoli k hlavě.

Můj zdravotní stav se nezrychlovat příliš dobře, spíš vůbec. Několik dní bez jídla nebo vody k uzdravování nijak nepomáhají, nejvíc mi prospívá, že mohu být v klidu sama v mé kopce. Ironie, co?

Uvědomila jsem si, že ani nevím, kdy z cely naproti zmizela dívka. Místo ní tam byl chlapec, ovšem v naprosto stejném stavu jako ona.

,,Hej!" zavolala jsem na něj. ,,Kluku, slyšíš mě? Jsi vzhůru?". Chlapec nepatrně pohnul hlavou, poté ji těžce zvedl a podíval se na mě. ,,Já jsem Monday, ty?".

,,Caleb" vydechl. Místo mluvení spíše šeptal.

,,Jak dlouho tu jsi?" vyptávala jsem se. Ano, bylo to docela nepatřičné vzhledem k jeho stavu, ale přísahám, že z nedostatku socializace by mi za chvíli zdegeneroval mozek a začala bych si povídat s šutry.

Zakroutil hlavou na znamení, že neví. ,,Já už taky ani nevím, něco okolo dvou týdnů to bude.. Nevíš, kde jsme? Poloha, cokoli!" naléhala jsem. Odpovědí mi bylo jen opětovné zakroucení hlavou, kterou poté jen složil k zemi. Je na pokraji sil.

Znovu jsem si sedla a opřela se o stěnu mé cely. Každý má občas slabé chvíle, ale v takovéhle situaci na vás nic nepůsobí víc než stest a strach. Za chvíli jsem upadla do spánku.

Jsem venku?! Jak to? Stála jsem na chodbě mezi mnou a Calebovou celou.

,,Monday, poběž!". Na druhé straně chodby stál Bucky a volal na mě. Bucky! Bez váhání jsem se za ním rozběhla. V tu chvíli se ozvaly výstřely a kulky prolétly Buckyho hrudí.

,,Bucky!". Zastavila jsem se. Obraz formující se před mýma očima mě naprosto ochromil. Stála jsem na místě a porozovala, jak pomalu padá k zemi. Vše bylo jako ve zpomaleném filmu. Okamžitě mi začaly slzy mokřit tváře.

Vzpamatovala jsem se a bezmyšlenkovitě se vrhla na agenta Hydry, který celou situaci způsobil. Kopala jsem a oháněla se pěstmi všude okolo sebe. Agent se za pár sekund zkácel k zemi a já si byla jistá, že to jen tak nerozdýchá.

Okamžitě jsem se otočila k Buckymu, který už ležel na zemi a z posledních sil se snažil udržet vědomí.

,,Promiň! Za všechno můžu já!" plakala jsem a objímala ho. ,,Za všechno můžu jen já...Každý v mé blízkosti je v nebezpečí". Rodiče ode mě odešli, Sarah zajala Hydra, Taylera jsem ohrozila na misi a Bucky umřel pro moji záchranu.

Plakala jsem, objímala ho a za žádnou cenu jsem ho nechtěla pustit. Políbila jsem ho na čelo.

,,Monday" otevřel oči.

,,Cože?!" lekla jsem se. Není ve zvyku, aby na vás mluvil člověk, který vám před pár sekundami zemřel pod rukama.

,,Zabilas mě" řekl chladně.

,,Co?".

,,Musel jsem pro tebe každý den riskovat život a ty sis toho nevážila. Jsi neskutečně sobecká, Monday" díval se mi do očí, abych pochopila, že myslí každé slovo naprosto vážně. ,,Nikdy jsem tě neměl opravdu rád, ale musel jsem dělat svou práci. To teď končí...".

Probrala jsem se. Okamžitě jsem si uvědomila, že výstřely nebyly jen v mém snu, byly skutečné. Otevřela jsem oči a zpozorněla. Že by to se mnou přišla Hydra skončit?