Monday(ff. Avengers)

Kapitola 23

Další hodinu jsme stáli na stráži a nic se nedělo. Ani jeden jsme ale neztráceli pozornost a byli připraveni na náhlý útok.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem klidná a nemám strach. Popravdě jsem stále ještě nevěděla, jestli mě skutečnost, že je tu se mnou Bucky uklidňuje nebo ještě více nervuje. Měla jsem ho na očích, mohla jsem ho hlídat a jistým způsobem i chránit, ale nemohla jsem se zbavit myšlenek, které mi říkali, že se vystavuje nebezpečí jenom kvůli mně.

Bylo mi ale jasné, že Bucky se cítí úplně stejně. Byl by nejradši, kdybych celou bitvu proseděla někde v bezpečí v úkrytu a vylezla, až už by bylo po všem... To ovšem není můj styl, každý by měl bojovat své vlastní bitvy. Je fajn nechat si pomoct, ale nenechám lidi nasazovat vlastní životy za můj bez toho, abych hla palcem.

Oběma nám zapraskalo ve sluchátkách.
,,Naše radary zachytily nepřítele. Opakuji, naše radary zachytily nepřítele".

S Buckym jsme pohlédli jeden na druhého. Byla jsem odhodlaná, byla bych přísahala, že cítím, jak mi v žilách proudí adrenalin. Zaťala jsem pěsti a snažila jsem se co nejlépe koncentrovat na své schopnosti. Ještě pořád jsem je nedokázala plně ovládat, ale je to nejlepší zbraň, kterou mám.
Za to Bucky vypadal naprosto ztrápeně. Na čele se mu udělala obrovská vráska, v očích měl strach a starost a ještě něco...zoufalství.

Všiml si, že jsem poznala, na co myslí, a tak odvrátil tvář a nasadil znovu vážný výraz.
,,Střídáme stráž, Monday" vylezlo z něj najednou.
,,Nikdo nehlásil, že se máme vystřídat" protestovala jsem.
,,Já to říkám" odpověděl Bucky a do komunikátoru zahlásil, že potřebujeme novou stráž u jižního vchodu.

,,Kam to jdeme?" zeptala jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. ,,Bucky, řekni mi to, jinak se vracím zpátky a jdu hlídat před brány".

,,Prostě mi věř, Monday, za chvíli tam budeme". Na tohle jsem nemohla říct ani popel. Buckymu bych svěřila svůj vlastní život, a tak jsem ho mlčky následovala. Šli jsme vedle sebe, blíže než normálně, asi jsme oba měli prostě potřebu dohlížet na toho druhého. V jednu chvíli bych přísahala, že jsme šli tak blízko, že se mé prsty omylem otřely o jeho. Zpočátku to vypadalo, že to Bucky ani necítil, nijak na to nereagoval, ale po chvíli jsem cítila, jak mě opatrně bere za ruku a snaží se co nejjemněji proplést své prsty s mými. To moje nervy už nevydržely. Půdou pod našima nohama otřásl jeden silný otřes, který následovalo několik menších v pravidelných intervalech. Leknutím jsem od Buckyho uskočila a pustila jeho ruku.

Snažila jsem se uklidnit, zhluboka dýchat a pročistit si hlavu. To mi ale moc dobře nešlo, vzhledem k tomu, že jsem ještě stále cítila, jak mi mravenčí kůže na místech, kde se mě Bucky dotknul. Rychle jsem tu vzpomínku setřásla z hlavy, mám důležitější věci na práci než chovat se jako puberťačka.

Otřesy pomalu začaly ustupovat.
,,Asi trochu přidáme do kroku" řekl Bucky. Jediné na co jsem se zmohla bylo krátké přikývnutí, a tak jsme oba pokračovali v chůzi, v ještě rychlejším tempu než doposud, ovšem v úctyhodné vzdálenosti jeden od druhého.

Před námi se začala vynořovat budova ošetřovny. Tam máme namířeno?

,,Proč jdeme na ošetřovnu? Jestli mě tam chceš zavřít, víš, že už jsem odtamtud jednou utekla" podívala jsem se s malým náznakem úsměvu na Buckyho.

,,Něco ti chci ukázat, něco, co ti může pomoct" odpověděl prostě. Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. Proč mi nemůže narovinu říct, proč tam jdeme? Jsme parťáci, měl by mi věřit, měl by mi říkat, co má v plánu.
Dál už jsem se nevyptávala, nechtěla jsem působit jako nedočkavé děcko. Ošetřovna už je doslova pár kroků od nás, takže během několika minut zjistím, o co jde a proč z toho Bucky dělá takové tajnosti.