Monday(ff. Avengers)

Kapitola 21

Probudila jsem se v celobílé místnosti, která vypadala jako můj pokoj, ale bez všech věcí. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nic ani nikoho jsem neviděla. Párkrát jsem obešla celý pokoj a nakonec se posadila na zem a opřela se o jednu ze stěn velké bílé krychle.

,,Monday?" naproti mně v jednom z rohů se objevil Bucky. Postavila jsem se a chtěla jít k němu, ale něco mi zabránilo se pohnout.

,,Monday?". V druhém rohu stál Tayler. ,,Vyber si" poručil. Nechápala jsem, jak to myslí..proč si mám vybírat? Co si mám vybrat?

,,Vyber si, Monday" řekl Bucky. V tu chvíli jsem si všimla, že mám za opaskem zastrčenou zbraň.

,,Ne!" leknutím jsem vytáhla pistol a zahodila ji před sebe.
,,Co to..?" zbraň, kterou jsem před chvíli zahodila jsem znovu držela v ruce.

,,Musíš si vybrat" řekl Tayler. ,,Monday, vždyť víš, že tě mám rád..možná i víc než rád, kryjeme si záda, jsme parťáci" udával mi důvody, abych ho ušetřila.

,,Tohle je šílené!". Hlava mi šla kolem.

,,Monday..ty víš, jak to mezi sebou máme. Nejsme jen velitel a agent v zácviku, jsme víc než to. Můžeš mi věřit, svěřit se mi se svými problémy, vždycky ti pomůžu..obětoval bych se pro tebe" přemlouval mě Bucky.

,,Nechte toho! Nezastřelím ani jednoho z vás!" zakřičela jsem.

,,Ty musíš" řekl Tay.

,,Musíš!" zopakoval Bucky.

,,Tak co, koho si vybereš?".

,,Musíš si někoho vybrat!".

,,Budu to snad já?" zeptal se Tayler.

,,Nebo já?" řekl Bucky.

,,Musíš. Si. Vybrat" řekli jednohlasně.

Byla jsem vyděšená k smrti. Ruce se mi klepali tak, že jsem nevěřila, že bych dokázala zmáčknout spoušť, ani kdybych chtěla.
Nechtěla jsem si mezi nimi vybírat, mám je oba ráda stejně jen každého jinak. Byla jen jedna možnost. Než kdokoli stačil cokoli namítnout, namířila jsem zbraň proti sobě a zmáčkla spoušť.

Probudila jsem se udýchaná s vyschlým hrdlem jako vždy. I přes točící se hlavu jsem vstala a šla se do koupelny napít. Byla jsem na sebe pyšná, jelikož jsem se naučila moje noční můry znovu ovládat..nebo alespoň jsem svým křikem nevzbudila půlku základny.

Můj dnešní sen nesl naprosto jasnou zprávu, i když vůbec nechápu, proč bych si měla muset vybrat mezi Buckym a Taylerem. Ani jeden z nich nikdy nechtěl, abych si mezi nimi vybrala a nevidím důvod, proč by to někdy chtěli. Navíc mezi takhle blízkými lidmi vybírat prostě nejde.

Podívala jsem se na hodiny, ukazovaly 4:37. Rozhodla jsem se, že místo hodinového pokoušení o spánek si půjdu zaběhat do parku, stejně mám v šest trénink se Stevem.

Oblékla jsem si termo triko a sportovní legíny, i když už je půlka dubna za námi, venku vše kvete a ptáčci zpívají, pořád fouká studený a docela silný vítr. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku a obula si své běžecké boty.

Musím říct, že park je bezpochyby nejhezčí v časných ranních hodinách. Tráva je pokrytá rosou, takže se vše třpytí pod paprsky vycházejícího slunce. Další plus je, že tu není ani noha. Nenajde se moc lidí, kteří by si dobrovolně přivstali jen, aby viděli krásy naší základny z jiného úhlu.