BILLYWISE (DOKONČENO)

13.

"Dobře... Ale ještě předtím chci, abys věděl, že je mi to všechno hrozně líto a že se omlouvám za všechno co jsem ti tenkrát řekl. Nevím co to se mnou bylo. Ale teď už k věci. Jel jsem od vás tím lesem, všechno se zdálo být v pořádku, už to vypadalo, že dojedu domů v pořádku. Vyjížděl jsem z lesa, když jsem uviděl Bowersovu partu. Naneštěstí si mě všimli a rozeběhli se za mnou. Bál jsem se, a tak jsem zatočil do lesa a ujížděl stále hlouběji s Bowersem a jeho kumpány v patách. Když se mi je podařilo setřást a chtěl jsem se vrátit domů, zjistil jsem, že absolutně netuším kde jsem. Zastavil jsem se, musel jsem oddechnout a odpočinout si po té zběsilé jízdě. Když jsem se chtěl porozhlédnout po okolí, přišel další šok - objevila se vedle mě ta žena z obrazu. Rychle jsem nasedl na kolo a začal ujíždět co nejrychleji to šlo, ani jsem se neohlížel. Moje kolo nabíralo stále větší a větší rychlost, ztrácel jsem nad tím kontrolu, což zavinilo, že jsem prostě vyletěl z kola. Dál už se na nic nepamatuju." podíval se na mě Stanley posmutnělým výrazem. "Počkej... Pořád mám pocit, že tomu moc nerozumím, protože tenhle incident v lese se přece musel stát v den naší hádky, což bylo, pokud se nemýlím, před devíti dny. Kde jsi teda byl celou tu dobu?" zeptal jsem se váhavě Stanleyho, který mi hned bleskově odpověděl, jako by tuhle otázku čekal: "To nevím. Za pár dní jsem se probudil na půdě toho skororozpadlýho domu na Neibolt Street. Chvíli jsem tam ještě ležel v tom prachu a špíně, když v tom jsem uslyšel Eddieho křik a vaše hlasy. Než jsem se ale dobelhal za těmi hlasy, ty už jsi tam nebyl. Našel jsem pouze Beverly, Eddieho, Mikea, Bena a Richieho, který drmolil něco o tom, že jsem určitě falešný a že se za chvilku proměním v vražednýho klauna a unesu je." Stan skončil s vypravováním, po kterém jsem našel nový pohled na věc. Všechno jsem si to srovnával v hlavě a ostatní mě mlčky pozorovali. "Takže pokud se nemýlím, tak jste z toho domu co nejrychleji vypadli a Stana vzali s sebou?" zeptal jsem se udiveně. "Jo. Od tý doby je Stanley prvním dítětem, které se našlo a tím pádem se stal obrovskou hvězdou města." pronesl Richie. "Kluci, myslím, že je čas jít domů. Bill by si zasloužil pořádnou sprchu a taky má určitě hlad, že mám pravdu Bille?" věnovala mi úsměv Beverly. "Jistě.." řekl jsem a spolu s ostatními jsem se zvedl ze země. Kráčeli jsme k městu, bylo to snad poprvé co jsme nejeli na kolech. Když jsme procházeli kolem domu na Neibolt Street, cítil jsem, že se do něj ještě vrátím. Zároveň jsem věděl, že to nebude za dlouho. Čím víc jsme se dostávali do více do středu Derry, členové party se od nás postupně oddělovali podle toho, kde kdo bydlí. Nakonec jsem zůstal jen já a Bev. Když jsme stanuli před mým domem, Beverly se na mě usmála a řekla: "Jsem tak ráda že jsi zpátky, bez tebe to tu bylo jiné, měla jsem jich dost. A teď už tě nebudu zdržovat, doufám že se uvidíme co nejdřív. Měj se Bille." mávla na mě a začala se ode mě vzdalovat. "Měj se, Beverly." pronesl jsem a vešel do domovních dveří, kde jsem se málem srazil s matkou. "Bille! Kde jsi proboha byl? A jak to vypadáš?!" změřila si mě pohledem, ale i přesto mě obejmula. "Jsem tak ráda, že jsi zpátky!" "Já taky mami. A kdybych ti řekl, kde jsem byl, stejně bys mi to neuvěřila." řekl jsem, protože mi nepřišlo jako dobrý nápad vykládat mámě o tom, jak jsem strávil pár dní v kanále s šíleným klaunem. Když mě pustila, zahlédl jsem se v zrcadle a zjistil, že vypadám opravdu strašně. Proto jsem co nejrychleji zamířil do koupelny, kde jsem si napustil plnou vanu, která mi dala možnost na přemítání nad událostmi posledních dní. Všechno se mi to zdálo až neuvěřitelné. Pořád jsem ale musel myslet na toho klauna, ke kterému mě stále něco táhlo, ačkoliv jsem té síle pořád nedokázal najít pojmenování.