BILLYWISE (DOKONČENO)

17.

Semlelo se to tak rychle, že nikdo z nás nemohl nic dělat. Nikomu jsem to nevyčítal, ani jsem nemohl, protože to byla moje vina. Od začátku za všechno můžu já a tudíž si ponesu následky.
Najednou jsem ležel naproti svým přatelům v klaunově náruči. Držel mě dost pevně a proto byla jakákoliv šance na únik nulová. Zbývalo jen čekat na smrt. Jedna z jeho rukou svírala můj obličej a tudíž jsem nemohl cokoliv říct a ani pohnout hlavou. Jen jsem vyděšeně přejížděl očima po svých ještě víc vyděšených kamarádech a čekal co bude následovat. "Pusť ho!" zakřičela Beverly. "Ne. Vezmu si ho." odpověděl jí obratem klaun. "Vezmu si ho, vás pustím a nechám vás jít. Budete si moct žít vaše úžasné a úspěšné životy a už nikdy o mně neuslyšíte. A nebo... Nebo si vás vezmu všechny." Začínal jsem mít obavy, že tohle za žádnou cenu nemůže dopadnout dobře. Už jednou se mi podařilo ze spleti kanálových odtoků uniknout a proto to teď už nepůjde. Bude si mě víc hlídat, tedy pokud mě rovnou nespořádá k večeři. Ano, byla tu naděje, že mě pustí ještě teď, nebo že někdo z přátel zasáhne. Ale já jsem v ni přestával věřit. Moc dobře jsem věděl, že to po nich nemůžu za žádnou cenu chtít. Už pro mě riskovali dost a navíc za to všechno můžu já. A navíc jsem moc dobře věděl, že osudu nemůžu unikat věčně. Pokud se to má opravdu stát, tak ať se to stane. Bude tedy nejlepší když odejdou a nechají mě tu. S ním. Jen při pomyšlení na to, že bych tu měl dožít svůj už teď dost mizerný život po boku šíleného klauna mi běhal mráz po zádech. Něco se mi na tom ale přece jen líbilo. "Běžte... Mrzí mě to, že jsem vás sem zatáhl. Běžte." řekl jsem přiškrceným hlasem. Klaun se rozchechtal na celé kolo: "Mrzí ho to! Slyšíte!? No tak.. Běžte!!" "Kluci.. To nemůžeme!" řekla Beverly roztřeseně. "Ale můžete. Nemá to smysl, takhle to být nemá. Musíte jít domů, nechat mě tu s ním a zapomenout na mě. Jinak to prostě nejde. Mám vás rád a vždycky jste pro mě byli nejlepší kamarádi - právě proto musíte odejít. Nechci aby se vám něco stalo." zachraptěl jsem. Všichni mi věnovali jen nechápavé pohledy. "Prosím.. Je to moje poslední přání." Všichni svěsili hlavy, ale i přesto mému přání vyhověli. "Díky Bille." zašeptal Mike. "Mám tě moc rád a nechávám tě tu s těžkým srdcem.. Ale když to tak chceš..." pokračoval Stanley. "Jsem rád že jsem tě mohl poznat.." svěsil hlavu Ben. Hned po něm si vzal slovo Richie: "Víš Bille.. Mám tě vlastně taky rád. Teď ti dokonce odpouštím i to, že jsi mě uhodil. Vždycky jsem říkal, že se ti to vymstí. Budeš mi chybět.." "Díky za všechno Bille, zachraňuješ nám životy. Možná bych teď radši viděl na tvém místě sebe, přijde mi to od nás hrozně zbabělé. Ale pokud je to tvoje přání.." usmál se na mě Eddie a všichni se otočili k odchodu. Všichni až na Beverly. "Já nemůžu Bille. Já tě miluju..." "Běžte už! Za chvíli vám vyprší čas!" ozval se klaun a až teď mi došlo, že celou tu dobu nás poslouchal. Kluci chňapli Beverly za ruku a zmizeli za rohem. Bylo to moje přání, tak je to správně. Konečně jsou v bezpečí, jsem hrozně rád. Klaun mě konečně pustil ze svého sevření. "Jak dojemné. Ale už jsou pryč a snad i v pořádku. A co teď budeme dělat my, Billy? Budeme se vznášet? Nebo tančit?"