PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY ; vraždy, záhady a nadpřirozeno.

Šachovnicový vrah

Studenou zimní Moskvou vanul ještě studenější vítr. Proháněl se ulicemi a všem, kdo se jen odvážili v tomhle nečase vystrčit nos ze dveří, ztěžoval cestu zavátým městem.
Marie Alexajevová se právě vrací parkem z práce domů, do svého malého bytu. Živí se coby trafikantka. Už osm dlouhých let chodí stejnou cestou z práce domů, kde na ní čeká hřejivé objetí manžela a letmý polibek na tvář od pomalu dospívající dcerky.
Přímo naproti ní si razí cestu ostrým větrem Alexandr Pičuškin. Sice nejde z práce, ale i na něj doma čekala milující rodina. Starostlivá matka společně s dědečkem, kteří se Alexandrovi snaží každým dnem zpříjemnit už tak dost nelehký život. 

,,To je mi ale nečas." Prohodí ze slušnosti Marie, když se s Alexandrem míjí na rozcestí. Alexandra zná jen od vidění, protože bydlí ve stejné čtvrti.
Nad hlavami jim žlutě bliká pouliční lampa a osvětluje opadané křoví na obou stranách cesty. Za poslední půl hodiny už se úplně setmělo a nejsilnější zdroje světla široko daleko jsou jen reflektory aut, projíždějících po nedaleké dálnici.

,,To máte pravdu." Zasměje se Alexandr ,,Už se nemůžu dočkat, až se dostanu domů."  A pokračuje dál po zaváté pěšině.
Po několika sekundách se ale otáčí. Marie na něj něco volá, ale vítr jí sobecky krade slova z úst. Alexandr se vrací na rozcestí a s úsměvem přistupuje zpět k Marii. ,,Co jste říkala, prosím ?"
,,Jen jestli nechcete na cestu trošku vodky." vysvětluje Marie. ,,Máte to ještě daleko a dobrý pití vás zahřeje."
,,Rád si s váma dám, děkuju." souhlasí Alexandr, vděčný za nabídku.
Marie vyndavá z kabelky ještě neotevřenou lahev vodky a podává ji Alexovi, aby ji podržel. Poté se otáčí k opodál stojící dřevěné lavičce, zničené mrazem, aby vyndala ještě dva skleněné panáky, které u sebe nosí. 

,,Jaká to příležitost !" Projde Alexandrovi hlavou, rozbíjí lahev o betonový chodník a v mžiku sekundy se z ní stává zbraň.
Už tak dost neklidná noc se prolne s proudem krve, která prýští z Mariina ramene. Vrah mířil se vší opatrností, ale stejně minul její nekrytý krk.
Lahev Alexandrovi vypadádá z rukou a na řadu přijdou pěsti.
Alexandr už ví, že zaškrtit bezbranného není složité. Žena, muž, nebo dítě, je to jedno. Všechno se to jen chvíli cuká a pak stejně zdechne.
Povalit Marii do sněhu je hračka. Její teplé tělo se vzpouzí. Plíce se pokouší o poslední zběsilý výkřik, než je nedostatek vzduchu začne trhat na kusy.
Hmota začíná ztrácet tvar a hloubka přišla o rozměr. Jen sníh na zádech Marii pálí.
Jako poslední stéblo naděje ji drží při vědomí a volá, aby se nepoddávala rukám vyšinutého vraha.
Poslední pokus o kopanec do břicha se ukáže být jen další neúspěšnou snahou o vzdor.
V tu chvíli Mariino srdce provede svůj poslední pohyb a krev se ještě jedenkrát rozlije do žil, než vše zčerná a zchladne.
Je mrtvá. 

Na jejím těle klečí Alexandr. Šťastný.
Povedlo se. Zase se mu to povedlo.
Přechytračil ji a nakonec se jí i zmocnil. Cítí se jako bůh. Jako král, který rozhoduje, kdo má a kdo nemá právo žít. Marie ho podle něj neměla a tak musela skončit se svou bezcennou existencí.
Ale on je spokojený. Byla to krásná smrt. Čistá, a on ještě teď cítí, jak ji uniká život z těla ven. Užívá si tu blaženou chvilku moci, než ze svého batohu vytáhne šachovnici. Krásné umělecké dílo, samozřejmě kradené, obsahující snad všechny pocity masového vraha.
Alexandr bere do svých dlaní Mariinu stále teplou ruku a dlouhým nehtem jejího ukazováčku vyryje do políčka šachovnice křížek.
Další křížek.
Šachovnice se ve světle lampy žlutě leskne a ukazuje tak celému světu, kolik rozsudků o cizích životech Alexandr už vynesl.
Křížek, vyrytý Mariiným nehtem, byl šedesátý třetí, který poskvrnil čistotu šachovnice.
Šedesát tři těl už leželo bez dechu pod zemí, jen aby uspokojily touhy šílence. Na šachovnici zbývá jediné volné políčko. Ještě jedna vražda a Alexandrovo dílo bude dokonáno.
Dílo, které ho navždy zapsalo do dějin, coby šachovnicového vraha.