PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY ; vraždy, záhady a nadpřirozeno.

Bouřka, která neexistovala.

Z mého dalšího vyprávění se pravý příběh skládá jen opravdu těžce. 
Jde o tři zmizelé muže. Nikdy se nenašla těla, nebo vlastně jakákoliv, byť sebemenší, nápověda k řešení hádanky. Vlastně až na jednu jedinou, zatraceně bizarní. 

Jde o zmizení tří strážců starého majáku ostrova Flannan, které se nachází jen kousíček od Skotska. 

kapitán malé lodi Charels Harvey dostal za úkol vyzvednout je z ostrova pryč a bezpečně s nimi doplout zpět na pevninu, kde si společně měli užít týdenní dovolenou. 
Počasí bylo vcelku klidné. Nic, s čím by si kapitán neuměl poradit.
Čím blíž byl k ostrovu, tím větší množství racků doprovázelo jeho loď. Asi ho považovali za rybáře a doufali, že vyloudí nějaké zbytky. 
Kapitán nepotkal žádné další lodě a tak, spíš hluboko usazený ve svých vlastních myšlenkách, si odpočinkovým tempem razil cestu skrz mírné vlny. 

Když konečně přirazil svoji loďku u malého betonového mola ostrovu Flannan, podivil se, že tam na něj strážci majáku nečekají, jak se s nimi domluvil. Obyčejně už tam všichni tři stáli s narychlo sbalenými kufry, celí natěšení na to, až se vrátí z ostrova domů.  
Kapitán si uvařil kávu a z podpalubí vytáhl knížku. Neměl kam spěchat. 
Až přijdou, tak  přijdou. Mě to může bejt jedno, říkal si.

Po hodině ho z četby vytrhl žlutý kotouč světla z vršku majáku, který se na pár sekund, jakoby omylem, rozsvítil. 
Světlo řezalo do očí dokonce i za bílého dne a vyplašilo racky, sedící na vodě, takže se s křikem rozlétli k obloze.
Za bílého dne se světlo k navádění lodí nepoužívalo a proto kapitán zbystřil.  
V tu chvíli mu došla trpělivost. Odložil knížku i nedopité kafe a vylezl z lodi na molo, rozhodnutý zjistit, co se děje.
Výstup do kopce k majáku mu mohl zabrat dalších patnáct minut, ne-li víc.
Nejdřív ho napadlo, že strážci mají nějaké technické potíže. Že se něco ošklivě porouchalo vevnitř a oni budou potřebovat pomocnou ruku, nebo spíš dvě, navíc. 

Dřevěné dveře byly odemčené a kapitán bez přemýšlení vstoupil dovnitř. V předsíni visely tři nepromokavé kabáty a pod nimi stály tři identické páry holinek. V kuchyni ležely na stole tři talíře s nedojedeným jídlem a jedna ze tří židlí ležela převrácená na zemi. Kapitán otevřel okno, aby se zbavil zatuchlého vzduchu a po tom, co nikdo neodpovídal na jeho opakované volání, šel prozkoumat pokoje strážců.
Nenašel ale nic jiného, než varovné ticho a nesbalené kufry, což ho znepokojilo ze všeho nejvíce. 

Urychleně se vrátil dolů k molu, pryč z toho zpropadeného majáku, na svojí loď, ze které zavolal nouzové SOS. 
Policie na člunech dorazila do hodiny a na ostrově zůstala ještě několik dlouhých týdnů.
Žádný z mnohých detektivů však žádnou jinou stopu, než neobvykle dlouhé zápisy v denících každého ze strážců majáku. 
Všichni tři psali o zuřící, odporné bouřce, která je všechny děsila za hranice šílenství. Všichni se modlili, aby se jim nic nestalo, i když museli moc dobře vědět, že jejich dobře postavený a hlavně bezpečně umístěný maják žádné výkyvy počasí ohrozit nemůžou.
Počasí je dovedlo až k takovému zoufalství, že se rozhodli praktikovat některé jednodušší satanistické rituály, nebo přinášet různým bohům krvavé zvířecí obětiny. 
Ze zápisů také vyplývá, že všichni z nich každou noc brečeli a snažili se jeden druhému dodat odvahu, i když se nikde nezmínili, co konkrétně jim nahánělo takovou hrůzu. 
Nejzvláštnější ovšem bylo, že nikdo, krom strážců majáku, onu dlouhé dny trvající bouři nezaznamenal. Dokonce ani žádná z rybářských lodí, která na ostrově krátce zakotvila aby si její posádka udělala pauzu. 
Dodnes také nikdo nedovede vysvětlit světlo, které kapitán viděl, než se rozhodl jít po strážcích podívat.

Poslední zápis v denících  je jednovětný : "Díky bohu, že to je za námi." po něm následují jen prázdné stránky.

...

Tři zmizelé strážce majáku už nikdo nikdy nespatřil 
Jestli se chcete zapsat do dějin, coby výjimečně schopný detektiv, tohle je případ pro vás..