PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY ; vraždy, záhady a nadpřirozeno.

Dětský vrah

Kapitán Davis, velitel policie v okrsku Staten Island v NewYorku, právě vystoupil ze služebního auta před budovou staré továrny. V zápětí se objevila  další dvě policejní auta. Dohromady bylo pro tuto akci vybráno šestnáct policistů. Byli dobří chlapi. Hlavně ale policisté a odcové od rodin, kterí chápali, jak odporný tenhle případ je. Kapitán Davis se s nimi všemi znal osobně. 

,,Dobře, dál budeme pokračovat podle plánu. " Řekl polohlasně Davis.
Všichni měli na sobě připravené neprůstřelné vesty a v rukou nabité pistole. ty nejlepší, které jim policie New Yorku mohla poskytnout.
Rozdělili se do skupinek po čtyřech. První vlezla dovnitř budovy velkým vymláceným oknem, na jehož rámu se pořád lesky ostré střepy zbývajícího skla. Druhá skupina, v čele s kapitánem Davisem, se do továrny dostala přímo hlavním vchodem.
Třetí Oddíl měl za úkol budovu obejít přes menší skládku, která se během let za továrnou vytvořila a vlézt dovnitř co nejtiššeji jedním ze zadních vchodů. Byly tak blízko ! Nikdo nemluvil, ale křičet se chtělo všem.
Tenhle vrah jim unikal už přes rok. Celý případ si tak získal ohromnou mediální pozornost a proto policie tentokrát nemohla pochybit.
Davis se přikrčený plížil zchátralou továrnou. Světle hnědé zdi porostlé mechem a plísní dodávaly místu takřka pohádkový vzhled. Všude na zemi se válely odpadky a policisté museli kličkovat mezi hromadami výkalů, které patřili místním bezdomovcům.
Celé místo bylo až do základů prolezlé smradem a zoufalstvím, které s sebou přinášely osamnělí chudí lidé, co tohle místo obývali. 
Policisté systematicky prohledávali kanceláře, jednu po druhé. 
Zvláštní bylo, že nikde nenarazili ani na jediného bezdomovce. Všude jen hromady plesnivého odpadu.
Vystresovaní a zklamaní se sešli uprostřed budovy, kde se podle městských plánu měla nacházet větší manažerská kancelář. Prošli společně celou továrnu. Nebylo možné, aby jim někdo unikl. Bez hlesu se na sebe podívaly a pak přešli ke dveřím kanceláře. Její skleněné stěny byly zakryty starými závěsy, nebylo vidět dovnitř.
kapitán Davis naštvaně zakřičel a vykopl dveře , ale místo toho, aby přikrčený vběhl dovnitř, jen zůstal stát na prahu. Cítil, jak mu ústy z duše utíká zdravý rozum. Začal omdlévat. Skupinka policistů zírala na metr a půl metru vysokou dromadu lidských ostatků. Puch mrtvol se stal na moment všudypřítomným. Svět se zastavil a oni začali hromadně zvracet. Jen kapitán Davis Omdlel. 
Viděl totiž něco, co ostatním uniklo. A sice hlavičku své tříleté dcery s mrtvolně vypoulenýma očima, jak zírá v němém pozdravu přímo na něj. Ústa doširoka rozevřená a v nich má nacpané něco, co připomíná dětskou ruku posetou  náramky, přesně takovými, jaké nosil jeho syn. Kapitán Davis na místě spáchal sebevraždu. Stejně tak další dva policisté. Vrah nebyl nikdy dopaden.