PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY ; vraždy, záhady a nadpřirozeno.

Oblek z lidské kůže

,,Shrneme si fakta ještě jednou a naposledy," nechal se slyšet unavený a takhle pozdě v noci už dost podrážděný detektiv Smolijak. ,,Dneska jeden z místních rybářů našel ve vodě plavat lidskou kůži, čerstvě staženou z těla někým, kdo přesně věděl jak na to. Kůže je, jak nám potvrdili v laboratoři, upravená a sešitá tak, aby se dala nosit na těle jako oblek." 
Poslední kousek svého proslovu téměř zašeptal. Chtě nechtě se musel otočit čelem k promítacímu plátku, na kterém byla matně vidět fotografie nařezané a plesnivějící lidské pokožky, a rudým laserovým ukazovátkem se snažil svému týmu naznačit, kudy nejspíš vedly vrahovy řezy skalpelem. 
Policista Jarosz se prudce vyhoupl ze židle a přeběhl celou konferenční místnost k plastovému koši na odpadky, do kterého v průběhu porady zas a znovu zvracel. Bylo mu vidět na tváři, jak trapně mu z toho je, ale jeho hrdost ho nutila k tomu, aby se zas a znovu vracel ke stolu, dál poslouchat detektivův výklad. 
Smolijak věděl, jak se cítí. Sám by nejradši co nejrychleji nasedl do služebního auta a jel se domů na vlastní oči přesvědčit, že je jeho rodina v pořádku a zamčená. 
Nemohl si nevšimnout, jak jeho kolegové, co každých pár minut, nervózně kontrolují telefony. nemohl jim to míz za zlé. Sám strávil celou pauzu tím, že obvolával většinu svých přátel se starostí o jejich bezpečí. 
,,Největší záhadou pro nás je, jak vrah mohl svou oběť zabít, aniž by drasticky poškodil její kůži a a pak samozřejmě, kdo tou obětí je. Jakmile to zjistíme, k vrahovi už nebudeme mít daleko." Smolijak se ve svém proslovu snažil zanechat nesmlouvavý, velitelský tón, ale sám slyšel, jak se mu hlas často láme. na tohle neměl žaludek stejně tak, jako všichni okolo něj.
,,Pánové, víte vy co ?" opřel se rezignovaně o konferenční stolek. ,,Jsou dvě ráno, serem na to. Taky na to už nemám nervy." hlasitě zívl. ,,Hlavně všichni dojeďte v pořádku domů a zejtra tu buďte brzo. Nechci aby o tomhle bordelu dozvěděly noviny."  

Policisté se začali spěšně loučit a jeden po druhém vycházet ze stanice. Jaroszovi zvratky nechali tam, kde byli. 
Sedm služebních aut se rozjelo do sedmi různých směrů.
Hodiny na palubovce ukazovali tři čtvrtě na tři a Smolijak si do pusy nasypal čtyři pálivé žvýkačky, aby za volantem náhodou neusnul. 
Semafory byly už dávno vypnuté, takže městem projel bez nastavování. Skrz tunel a pak přes most, podél jezera, u kterého se našla kůže oběti.
Smolijak si promnul únavou rozbolavělé spánky. Cítil, že jestli se na pár minut neprojde, tak usne  a s největší pravděpodobností sjede ze silnice. 
Přibrzdil tedy u krajnice. Nejdřív jen chvíli seděl s otevřeným okýnkem a nechával studený vzduch, aby mu rozproudil krev v žilách. Pak přidal k velké hroudě žvýkaček, co měl v puse, ještě dvě další a vystoupil z auta. 
Neplánovaně zastavil zhruba tak kilometr od místa, kde se našel ten odporný oblek z lidské kůže.  Smoljak se díval na černo černé jezero před sebou a myšlenky mu utíkaly zpátky k případu a zvratkům jeho kolegy. Myslel na všechny ty vystrašené lidi z města a na mediální humbuk, se kterým se bude muset nazítří vypořádat. 

Čupnul si k vodě a bříšky prstů se dotkl hladiny. Nikde nikdo, jen vážky a přírodu uspávající ticho. 
v tom mu zatrnulo. V rákosí přímo před ním leželo něco, co tam rozhodně být nebylo. Instinktivně se dotkl nože, který už léta nosil na opasku a prudce rozhrnul mokrou trávu, co byla přímo před ním. 
Ve vodě, napůl ponořený, se vznášel lidský prst. Dlouhý, ženský nehet už zezelenal od řas, zatímco maso, loupající se od kosti, mělo mrtvolně bledou barvu. Kolem plavalo několik rybiček a ukusovali si z něj, kolik se jim jen zachtělo.
Smolijak na něj několik nelidsky dlouhých sekund zíral, dokud se hlasitě nezasmál. 
Spustil dlaň z nože a vstal. 
Prst totiž ležel přímo na tom místě, kde ho sám zanechal.

Do postele ulehl v lepší náladě, než s jakou odjel ze stanice.