Gosick

3.Vítej v Gosick

Vítej v Gosick. můj imaginární příteli!

Je to psychiatrická léčebna pro ty největší mladiství psychopaty ve státě.  Nacházíme se za vesnicí jménem Sunwith. Byla založena v roce 1979. Založil ji doktor Edward Stillen. Ne, že to byla léčebna, on tu i bydlel. Proto je to na pohled obyčejný dům o kterém by jste si řekli, že tam nejspíš někdo bydlí, ale pod ním už to vypadá jinak. Vybledlé tmavě zelené zdi, 20 cel pro pacienty/zároveň i trestance. Všechny cely pojí jedna dlouhá úzká chodba. Potom tam je jedna velká místnost, kde se pacienti mohou na pár hodin scházet a to ne všichni, střídají se po skupinách.

Skupiny tu máme dvě. První je A. Ta se schází každé pondělí, středu, pátek a v neděli. Jsou to psychopati, ale jsou i celkem v klidu.

Potom je tu skupina B. Ti se vídají pouze tři dny a to je úterý, čtvrtek a sobota. Tihle jsou na rozdíl od skupiny A neklidnější a rozhodně jsou nebezpeční. Je nám fuk, co dělají mezi sebou. Každý, kdo tu přijde o život mě vždycky akorát zklame, protože mám rád všechny své pacienty.

Já a další zaměstnanci jsme v horní části léčebny, takže v domě. Dům má dvě patra, do druhého patra můžete  jet i takovým dřevěným výtahem. 

V prvním patře při vstupu potkáte hned naši sekretářku jmenuje se Amanda. Je to krásná mladá blondýnka s krásnými okouzlujícími modrými oči. Když jednou byla v mé kanceláři, tak jsem ji ukazoval své pacienty, které mám neustále na očích. Zeptal jsem se ji, co si o nich myslí a ona mi odpověděla ,,Mám z nich husí kůži. Děsí mě!" 

Když už jsme u té mé kanceláře. Je to hnědě vymalovaná místnost. Jedna celá stěna pokrývá monitory, které mi ukazují, co zrovna dělají pacienti. Baví mě je sledovat. Jsou zábavní. 

Jmenuji se doktor Philip Keane. Narodil jsem se v Berlíně doktorovi Josefovi Keanovi a právničce Martě Leitnerové. Jenže jsme se museli odstěhovali sem, do Gosick. Tenkrát to byl pouze dům, který kdysi býval psychiatrickou léčebnou, ale Edward zkrátka neměl pacienty a tak ji uzavřel a prodal mým rodičům. 

Byli jsme bohatí a šťastní, až jednou jsem jako malý kluk zůstal sám doma. Bylo mi devět let.  Sice mě hlídala chůva, ale ta spala u nás na gauči. Hrál jsem si za křeslem s figurkami a náhle jsem uslyšel křik. Šlo to od nás ze sklepa. Bál jsem se, chůvu to nevzbudilo a já myslel, že je tam nějaké strašidlo. I přesto jsem byl zvědavý. Zapálil jsem si svíčku a rozhodl se jít do sklepa, jenže dveře od sklepa byli zamčené. Šel jsem tedy pro nůž a vypáčil jsem je. Sešel jsem schody vedoucí do černočerné tmy. Když jsem sešel dolů, tak mi byla zima a byl tam i chladný vzduch. Když najednou jsem na něco šlápnul. Podíval jsem se. Když jsem zjistil, co to je, tak jsem se zděsil, vykřikl a udělal krok za sebe, bohužel jsem po něčem uklouzl. To, na co jsem šlápl byla lidská uříznutá ruka už v rozkladu a to po čem jsem uklouzl byla krev. Celý vyděšený jsem začal řvát, dokud nepřišla moje chůva. Ta hned, co mě tam našla zavolala policii a moje rodiče byli zatčeni za 52 sériových vražd. Oba dva dostali trest smrti a já skončil v ústavu. 

Trvalo dlouho než jsem se z něj dostal a ještě déle než jsem se vyučil na doktora. Vrátil jsem se domů do Gosick. Našel syna Edwarda Stillena, který se jmenuje Charles Stillen. Zavolal jsem mu a dohodl se s ním na znovuotevření Gosick na počest jeho zemřelého otce. On je ředitel a já jeho pravá ruka, která se o Gosick stará a bydlí v něm. 

,,Doktore Keane!" vběhl do mé kanceláře doktor Smith. 

Vyrušil mě z našeho rozhovoru, tak jsem se k němu otočil a zeptal jsem se ho ,,Copak se děje, Thomasi?"

,,Už je čas, Pane." řekl s nepříjemným pocitem.

,,Na co je čas?" nechápu ho.

..Doktore, je úterý. Je čas vyvenčit "ty špatný", víte co myslím." řekl doktor Smith.