„Proč tvrdíš, že máme podobné životy?"
„Oba jsme přišli o někoho pro nás nejdůležitějšího nešťastnou náhodou a přitom se z toho obviňujeme."
Hrdinové oplakávají padlého člena a postupně se tým rozpadá. Lily se pokouší po drsné zkušenosti postavit na...
Uběhlo pár dní. S Midtown high jsem se dokázala s pomocí Michelle nějak seznámit a kupodivu jsme si začaly i rozumět. Z části se mi povedlo zapomenout na smrt Steva a myslet na něj v dobrém. Od doby, co se mě Peter zastal, se ke mně kluci z určitých skupin, co šikanují ostatní na škole, nepřiblížili.
Zrovna je hodina chemie a jelikož mi přijde, že na nás profesor mluví cizím jazykem, vytáhla jsem si spod učebnice skrytý blok a začala si v něm kreslit. Neuniklo mi, že mi Michelle furt civěla pod ruce.
„Kdo to je?" dloubla do mě Michelle loktem, když se mi pod rukama začala rýsovat kresba obličeje.
„Nikdo," odbyla jsem ji a dál si kreslila portrét. Michelle se rozhodla to jen tak nevzdát a chvíli obrázek zaujatě pozorovala. Ignorovala jsem ji a kreslila jsem Petera. Ani nevím proč. Byl první, co mě napadlo.
Jakmile to Michelle došlo, ušklíbla se a vytrhla ze sešitu kus papíru, na který napsala krátký vzkaz. Papír zmuchlala do kuličky a začala se rozhlížet. Když zahlédla cíl, nenápadně hodila kuličku papíru Parkerovi na záda, kde měl kapuci a kulička mu do ní zapadla.
Sáhl si okamžitě na záda, kde to ucítil a kuličku po chvíli našel. Ohlédl se po Michelle a ta mu naznačila, ať si vzkaz přečte, což i udělal. Začal si vzkaz číst a po chvíli se lehce začervenal, když se dozvěděl, že ho kreslím. Nevěděla jsem o tom. Pouze jsem si dál kreslila až do konce hodiny, než zazvonilo a my se přesouvali do jiné učebny.
„Lily?" zastavil mě na chodbě před učebnou Peter.
„Počkám uvnitř," řekla Michelle a než vešla do třídy, mrkla spiklenecky na Petera. Zakroutila jsem nad ní očima a věnovala se Peterovi, co mě odtáhl kousek dál od davu.
„Děje se něco?" zeptala jsem se, protože jsem byla nějakým způsobem lehce mimo.
„Ne, jen...nechtěla bys odpoledne zajít někam ven?" zeptal se stydlivě a podrbal se nervózně na zátylku. Nevědomky jsem zrudla a přikývla. Co to sakra dělám?! „B-bezva," usmál se a já nad ním roztála. Nevěděla jsem, kde se to ve mně najednou tohle všechno vzalo.
„Jo," vydechla jsem a zrovna zazvonilo. Kývli jsme na sebe a běželi rychle do třídy. Já usedla vedle Michelle do zadní lavice a Peter si sedl vedle Neda do lavice před námi. Peter seděl zrovna přede mnou.
„Máš ten úkol z biologie? Neměla jsem včera večer čas si ho udělat," zašeptala mi Michelle a bez řečí jsem před ní dala můj sešit z biologie. „Díky, jsi anděl," usmála se a šla opisovat. Jediná chvíle, při které mě neotravovala kvůli osobním věcem.
**
Dali jsme si po škole s Peterem sraz před Starbucks. Čekala jsem tam dobrých deset minut přes čas, než bylo domluveno. Měl prostě spožděný. Je to normální. Přeci jen je to kluk.
„Tady. Tady jsem," zběsile mával Peter rukama nad hlavou, když začal odněkud přibíhat. Začala jsem se smát a počkala na něj, než doběhl. Sotva popadal dech.
„Kdes byl? Zdržela tě teta?"
„Tak nějak. Dávala mi lekce slušného chování v přítomnosti holky," vydýchal se a zasmál.
„A ona snad není?" ušklíbla jsem se.
„Možná?" oba jsme se tomu začali smát, ale jakmile jsme zjistili, že se po nás dívali nechápavě lidí, hned jsme se uklidnili. „Kam zajdem?"
„Kafe, pouť, muzeum?" navrhla jsem narychlo, jelikož jsme se zrovna nacházeli u Starbucks a proč toho, taky nevyužít, že?
„Jasně," usmál se a vyrazili jsme do kavárny, kde jsme si koupili kafe a vydali se do ulic NY. Jelikož to nebylo moc daleko, tak jsme brzy došli na zmíněnou pouť, kde snad byla půlka města. Aspoň to tak vypadalo. Dospělí a děti tam blbli na všemožných atrakcích, pokoušeli se získávat plyšáky, apod.
„Kam jdeme jako první?" zeptal se Peter natěšeně, jako malé dítě. Zasmála jsem se a už jsem ho táhla k domu hrůzy. Jakmile pochopil, začal se vzpírat. Na to jsem mu kašlala a zanedlouho jsme oba seděli ve vozíku a projížděli atrakcí. Udělala jsem špatně. Lekala jsem se víc jak Parker a to mě kolikrát vystrašil jen tím, že mi sáhl na rameno.
„Petere!" vyjekla jsem naposledy, než jsme vyjeli z domu a Parker se hlasitě smál potom, co mě dokázal vyděsit malým bafnutím. Probodovávala jsem ho pohledem.
„A pak, kdo se tu nebojí," dobíral si mě s úšklebkem a vystoupili jsme si z vozíku. Dala jsem mu pěstí do ramene a vydala se pryč. Přestal se smát a vyběhl za mnou.
„Lily, nezlob se. Byla to sranda," snažil se mě přemlouvat po celou dobu, co jsme šli k další atrakci a to bylo házení míčků po plechovkách. Držela jsem stále ledový výraz, abych ho trochu pozlobila a zastavila jsem se u stánku. „Lily..."
Už ze mě byl frustrovaný, ale i tak to nevzdal a pokračoval dál. Zničehonic jsem vyprskla smíchy a Peter se zamračil.
„Tys to hrála?!" obvinil mě, když jsem se smála dál a hlavně jeho naštvanému výrazu. Snažila jsem se zavrtět hlavou, ale moc mi to při tom nešlo.
„Trošku," už jsem se přestala pomalu smát.
„Tak to tím pádem nemá cenu, abych ti na usmířenou získal plyšáka," ušklíbl se a a naznačil odchod. Udělala jsem psí očka a postavila se před něj. Peter se zasmál a rozcuchal mi vlasy na hlavě.
„Parkere!" vyštěkla jsem a znovu se zatvářila naštvaně a vážně. Peter dal ruce před sebe v obraném gestu, abych mu neubližovala a šel ke stánku.
„Dobrý den, rád bych se pokusil získat tam toho medvěda," ukázal Petera na jednoho z velkých plyšových medvědů.
„Jistě, mladý pane, ale napřed budete muset zvítězit," usmál se pořadatel atrakce a podal mu tři míčky, když je Peter vyměnil za lístek.
Rozhodla jsem se Petera pozorovat, jak mu to půjde. Trochu jsem se uklidnila a po té zalapala nevěřícně po dechu, když jedním míčkem srovnal všechny plechovky. Na první pokus.
„Jak jste to-?!" zarazil se pořadatel a Peter nad tím ledabile mávl rukou.
„Tajemství se neprozrazují," nevině se usmál a pořadatel mu vtiskl medvěda. Rozloučili se a Peter šel zpátky ke mně s pyšným úsměvem na tváři a velkým méďou, přes kterého sotva viděl. Byl světle hnědý a měl na sobě napodobeninu uniformy Kapitána Ameriky.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Lehce se mi sevřelo srdce při vzpomínce, ale nakonec jsem zavrtěla hlavou, abych to setřásla a na Petera se usmála.
„Tady, slečno," uculil se a podal mi ho. Na to jak byl obrovský, tak byl i překvapivě lehký. Tím lepší pro mě.
„Uplácíš si mě dárkama?" zasmála jsem se a lehce dlaní přejela po hebkým kožíšku plyšáka.
„Nech toho už," zasmál se. „Blíží se tma. Co jít na kolotoč?"
„Jasně, ráda," jemně jsem se začervenala a děkovala velikosti medvěda, přes kterou tváře nebyli vidět. Peter se usmíval, objal mě kolem ramen a vydali jsme se k poslední atrakci našeho dne. Na muzeum jsme tak nějak už kašlali. Mohli jsme tam zajít jindy.
Jakmile nad zábavným parkem padla tma, zařídili jsme si místa a už jsme jen čekali, až přijede naše kabinka, do které nás pořadatelé brzy pustili a my se usadili na sedačky ve směru jízdy. Méďu jsem si posadila vedle sebe a Peter se na mě co nejvíc namáčkl, aby mě mohl držet jednou rukou kolem pasu u sebe.
Nechápala jsem to. Spíš jsem to neznala. Ten postrádaný pocit, že je někdo s vámi. Je vám oporou a můžete mu věřit se mi náhle vrátil. Podívala jsem se po Peterovi a pak jsem mu položila hlavu na rameno.
