𐌉 Ⱃ𝑒𐌉𝗂𝑒𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢³ 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒³〕

28.

Krátký upozornění na začátek. Video není mé výroby, ani v mém vlastnictví, ale autora, od něhož pochází.

Každý šel normálně spát. Jen já musela dostat trénink takhle přes noc, abych si zdokonalila dovednosti. Zrovna jsem byla v tělocvičně s jiným agentem Hydry a učil mě základy boje a sebeobrany.

Agent na mě zaútočil. Rychle jsem před hrozivou pěstí uhnula a zasadil ránu druhou, rychle jsem ji zachytila. Zabolela mě třeskutě hlava, ale to jsem ignorovala a během pár chvil svého protivníka dostala na zem.

„Inplantace séra č. 107 byla úspěšná,” uviděla jsem před očima nějaké doktory. Ležela jsem znehybněná na nějakém lehátku a na rukou jsem měla všude různé vpichy a modřiny.

„Připravte jí na první trénink. Musí být připravena,” rozhodl nějaký náhodný agent, když mě odvázali a někam odváděli. Nemohla jsem se hýbat. Sotva jsem dýchala. Všechno mě bolelo.

Objevila jsem se v nějaké uzavřené tělocvičně. Byl ke mně poslán nějaký namakaný chlápek s ovázanýma rukama nějakou látkou. Na rtech mu pohrával pobavený úšklebek a tvářil se zle. Bála jsem se ho. Chtěla jsem hrozně moc utéct, ale brzy mě popadl za obě zápěstí a vytáhl bolestivě na nohy. Nevydala jsem ani hlášku.

„Teď si zažiješ peklo, děvenko,” zasmál se a začal s mým tréninkem.

Ošila jsem se nad vizí a unikla jsem před další bolestivou ránou od pěstí mého trenéra. Na chvíli jsem se zastavila a přestala vnímat děj kolem sebe. Ta vize mi přišla strašně povědomá.

Chystala jsem se někam běžet dál, ale přistál mi někdo s mechanickýni křídly do cesty a odmítal mě pustit dál. Zastavila jsem se a ztuhla na místě.

„Stůjte namístě a nic se Vám nestane,” řekl někdo za mnou. Když jsem se otočila, uviděla jsem přicházet ty dva, co mě honili. Nějaká rudovlasá žena a voják v barvách Americké vlajky. A to jsem dodnes myslela, že jsem viděla úplně všechno.

Byla jsem vyděšená. Nevěděla jsem, jak reagovat na to, když žena sklonila zbraň a pomalu se vydala ke mně. Okamžitě jsem zacouvala. Žena se zastavila a schovala si zbraň do kapsy.

„Neboj se. My jsme na dobré straně. Já jsem Natasha, za tebou je hodnej strejda Sam a za mnou hodnej strejda Steve. Nejsme od Hydry,” pokusila se mě uklidnit a pořád jsem se na ní dívala nedůvěřivým pohledem. Na to zareagovala tak, že vyndala zbraň z kapsy, hodila jí na zem a odkopla od sebe. Tím naznačila, že mi nechce ublížit.

Probrala mě rána do zad, kterou jsem nečekala. Zalapala jsem po dechu. Dostalo mě to sice na zem, ale opřela jsem se aspoň o ruce a rozdýchávala to.

Blonďák se ke mně nahnul, ale ne úplně a otevřel ukládací prostor předemnou, z něhož vyndal takovou větší papírovou krabičku. Vytáhl ze škvíry na jejím vrchu kapesník a po té mi ho podal. Převzala jsem si ho a děkovně na něj kývla. Pousmál se.

Setřela jsem si slzy z očí a kapesník si uklidila do kapsy. Opět se mlčelo. Pouze byl slyšet náš dech, jak chvilkami prolomoval hrobové ticho.

„Jak se jmenujete? Jsem Steve Rogers,” představil se mi a pokoušel se semnou jakkoliv komunikovat. Chvíli jsem přemítala nad tím, zda mu pořád nevěřit. Choval se ke mně jinak, než ostatní. Včetně té agentky. Ta se mi pokoušela pomoct aspoň po psychické stránce.