𐌉 Ⱃ𝑒𐌉𝗂𝑒𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢³ 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒³〕

17.

Během cesty autem se mi povedlo usnout. Sice mi to přišlo strašně na hlavu usnout po něčem takovém, ale dobře.

Clint mě odvezl bůh ví kam. Až později, když jsem se probudila, jsem si uvědomila, že jsem v jeho utajovaném domě, kde byl celou dobu vlastně zahrabanej.

Probudila jsem se, na hlavě studenej obklad a nově provlečená postel. Rozbolela mě hlava, ale i přes to jsem se donutila posadit a interiér pokoje si prohlédnout.

Větší okna, ale ne úplně k zemi, hnědá tapeta, tělové závěsy, ne moc čistý koberec s nějakými drobnými znaky, co nic neznamenali. Občas někde ten obrázek nebo fotka, na kterým byl Barton se svojí manželkou a dvěmi dětmi.

Trochu jsem se probrala a pokusila se vstát z postele. Měla jsem chvilkově okno ve všem, co se stalo. Jenže pak jsem si vzpomněla a tiše jsem zasténala nad pomyšlením, že mě chtěl zabít někdo, kdo měl být mrtví a nebyl. Tony mi lhal.

„Ale ale. Dobré ráno princezno," stál ve dveřích HawkEye a usmíval se. Při pohledu na něj jsem pohled hned zase sklopila. Clint si sedl ke mně na postel a položil mi ruku na rameno. „Jak se cítíš?"

„Steve žije," vydechla jsem a opřela se o něj. Barton překvapením ztuhl.

„Cože?! Vždyť jsme ho viděli jak-"

„Nevím jak je to možné, ale viděla jsem ho. Chtěl mě odvést a Tonyho zabít. Nenávist mu koukala z očí. Bojím se, Clinte," skoro jsem brečela. Avenger mě objal a držel pevně, abych měla pocit bezpečí. Sice jsem se s ním znala jen chvíli, ale rozuměli jsme si. Stali jsme se přáteli.

„Zůstan tu dlouho, jak budeš potřebovat. Nikdo tě tu nenajde," ubezpečil mě a hladil krouživými pohyby po zádech. Krátce jsem se uvolnilo, jelikož moje tělo bylo dost napjaté.

„Za čtyři dny je školní ples," zamumlala jsem tak, aby to neslyšel, ale spletla jsem se. Slyšel mě až dost zřetelně.

„Aspoň se odreaguješ...máš šaty? Doprovod? O dopravu se nestarej. Já ti zařídím tu nejluxusnější, že všichni budou závidět," zasmál se a snažil se odlehčit situaci. Přeci jen mi to trochu pozvedlo koutky rtů do úsměvu a trochu jsem se uklidnila.

„Šaty mám, ale nemám nikoho, kdo by tam se mnou šel," přiznala jsem a sklopila zklamaně pohled k zemi. Tolik parády a přeci jen byla na nic.

„Tak tam půjdu s tebou," řekl rozhodně.

„Clinte, to nejde," zasmála jsem se a odtáhla se.

„Proč ne?"

„Jsi...na mě starej," odpověděla jsem i přes to, že se mi moc nechtělo.

„Prosím?!" vyhrkl a hned na to se urazil. Do toho zaznělo i něco jako zakňučení a odtáhl se úplně. „S tebou se už nebavím."

„Clinte, já to tak nemyslela..."

„Ne neslyším tě," do toho si zacpal i uši. Zamračila jsem se, protože mi došlo, že to nemyslel tak vážně. Přisunula jsem se proto k němu zezadu, vzala ho za zápěstí a dala je z uší pryč.

„Že mě to mrzí!" zvýšila jsem hlas, až skoro leknutím nadskočil. Rozesmála jsem se. Naštvaně se po mně podíval, ale můj smích neustával. Začal se smát po chvíli taky.

„Tak co se tady děje?" objevila se ve dveřích žena. Nejspíš jeho manželka Laura. A měla viditelné bříško, takže asi těhotná.

„Myslel jsem, že odpočíváš," Clint vstal a přešel k ní, při čemž jí jemně políbil na rty. Žena ho obdarovala zářivým úsměvem a podívala se vzápětí po mně.

„Slyšela jsem, jak v horním patře řádí nějaká mládež, tak jsem to musela jít zkontrolovat." 

„Já bych to zkontroloval," zazubil se Barton a též se usmál.

„Ale prosimtě. Mohl jsi jít aspoň přivítat děti, když tě tak dlouho neviděly," pokárala ho Laura a šla za mnou. „Ty musíš být Lily."

„A-ano. Těší mě," pousmála jsem se, když si sedla na místo, kde původně seděl Clint. Ten nás v klidu pozoroval a za malou chvíli si vysloužil opět pozornost manželky.

„Už jdu. Už jdu," zvedl ruce v obranném gestu a zmizel ve dveřích z pokoje. Laura se podívala zase na mě a usmívala se.

„Jak se cítíš? Když tě sem přivezl, byla jsi úplně bezvládná," přejela mi prsty starostlivě po čele a přiložila mi na něj následně sáček s ledem, který už vůbec nestudil. Dala jej pryč.

„Mám pocit, jako bych se pár hodin zpět nacházela v nejhorším snu svého života..."

**

„Neuspěli, tak jak jsem předpokládal. Stark zmizel okamžitě, jakmile se cíl dostal mimo budovu a nebyl k nalezení. Co hodláš dělat dál, pane chytrej?!"

„Přestaň si na ně okamžitě vyskakovat!" zaječel Zemo na Vultura, který dorazil okamžitě, když se všichni tři vojáci vrátili na "základnu".

Oba dva se mezitím hlasitě dohadovali. Ve vedlejší zamčené místnosti seděli na zemi Rogers, Barnes i Georgeová. Bucky byl tichý a nemluvný. Se svázanýma rukama za zády a kotníky k sobě, se díval upřeně do země s lehce pootevřenými oči. Steve se stále probouzel z nejhoršího zážitku, co když zažil a Amber ze spánku probrala třeskutá bolest hlavy z křiku těch dvou od vedle. Sykla bolestí a za hlavu by se normálně chytla, kdyby nebyla svázaná jako ty tři.

„Amber, odpočívej," naléhal na dívku Rogers, když se po ní vyčerpaný podíval. Byl již skoro vzpamatovaný a Zemo mu vzpomínky zatím nevzal, ale nemohl vědět, co má ten blázen ještě v plánu. Před očima měl stále obrazce vyděšené Lily a Tonyho, když mu držel s veselým úsměvem zbraň u hlavy. Dělalo se mu z toho špatně.

Amber pootevřela unaveně oči a otočila lehce hlavu Stevovým směrem.

„Steve, t-ty žiješ..." vydechla zlomeně a slzy měla na krajíčku. Navrátila se jí paměť. Ale jen částečně. Někde ty útržky pořád zbývaly. Capovi chvíli trvalo, než mu došlo o co šlo. I přes bolest, která v něm stále setrvala po ovládnutí jeho mysli, se usmál.

„Taky tě moc rád vidím," stekla mu po tváři slza radosti. Normálně by si ji dávno setřel, ale bránily mu v tom provazy na rukou.

„To letadlo přece s tebou spadlo a když tě Howard nenašel, tak řekl, že jsi-" začala ze sebe nebezpečně rychle chrlit. Steve využil jejich krátké vzdálenosti od sebe, nahnul se k ní a jemně ji políbil, aby ji umlčel. Amber na malou chvíli ztuhla překvapením. Steve se snažil být intenzivní, když šlo o líbání. Už ho políbila i Natasha, ale nebylo to takové, jaké to míval s Amber.

„Oběma nám je devadesát pět a nejsme mrtvoly," vysvětlil Rogers, jakmile se od sebe oba odtáhli. Amber krátce zmateně přikývla a zadívala se mu zasněně do modrých očích. Doslova se v nich ztrácela, tak jako tenkrát a bylo jí úplně jedno, že Cap vypadal vzhledově trochu...jinak. „Mám za opaskem malej nožík. Dokážeš mi ho podat?" podíval se po ní prosebně.

Souhlasně přikývla a oba se k sobě natočili k zády tak, aby Amber dokázala dosáhnout svázanýma rukama na zbraně na Kapitánově opasku. Brzy nasahala daný předmět, který následně šikovně Avengerovi předala.

Ten si začal obratně přeřezávat pouta na rukou. Šlo to trochu z tuha, ale brzy ucítil, jak provaz povolil a vymotal si z něj ruce. Následně to samé provedl i s provazy na kotnících a vrhl se na přeřezávání provazů u Amber.