𐌉 Ⱃ𝑒𐌉𝗂𝑒𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢³ 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒³〕

27.

Že tě to pořád baví,” odsekl nenávistně voják s barvami vlajky. Zemo se na něj podíval s lehce nadzvednutými koutky rtů, když procházel kolem Avengers svázaných v poutech.

„Ty by ses spíš měl zahrabat pod zem. Protože tam ty doopravdy patříš,” probodal vojáka pohledem a přešel ke mně. Svůj kruh z ohně jsem již nechala zmizet. „Všechno v pořádku?”

„Ano, pane,” přikývla jsem a šla s ním, když mě objal rukou kolem ramen a šel pryč.

Stráže odvedli Avengers do vězení a zabavili jim všechny zbraně apod. Já šla za svým pánem do centrály, kde byl zbytek jeho lidí, kterým se podařilo přežít.

Byla jsem najednou zase tichá a jen poslouchala. Do toho mi v hlavě přemítaly myšlenky i tom, odkud mě znali, proč jim tolik záleželo na tom, abych šla s nimi a proč mě tamten pokládal za svoji dceru. Třeštila mi z toho hlava.

„Sebrali jste jim komunikační zařízení?”

„Ano, pane.”

„Skvěle,” pousmál se Zemo a rozdal všem rozkazy. Po té se otočil na mě. „A jí přineste uniformu.” Zanedlouho ke mně přišli dva vojáci a podali mi černou uniformu s červenými znaky, boty a další. Po té mě odvedli do šatny, kde jsem se převlékla z bílého oblečení.

Oba muži odešli a nechali mě tam samotnou. Dostala jsem možnost se sama procházet po základně. Využila jsem toho a šla se projít. Narazila jsem na komunikační místnost, odkud vycházeli hlasy v podobě: "Jestli je chcete vidět ještě někdy živé, tak sem nikoho neposílejte."

Pokračovala jsem v chůzi. Zvědavost mě dovedla až k věznici, kde věznili naše nepřátele. Mluvili na sebe. Vzájemně se uklidňovali. Byli v prosklených nerozbitných celách těsně vedle sebe podle zdi.

„Mlčte už! Nikdo na to není zvědavěj!” vyjel na jeden ze stráží. U každé cely byl jeden a pozorně hlídali. Raději jsem tam dlouho nezůstávala a utekla.

**

Začala pomalu přicházet noc. Většina lidí Hydry šla spát a vojáci se střídali ve hlídání u cel. Steve v duchu děkoval aspoň za to, že dostal celu vedle Amber. Oba seděli namáčknutý u jedné stěny, která je od sebe oddělovala.

Někteří vyčerpáním usnuli, zbytek probodával hlídače pohledem.

Uběhla teprve hodina. Všem to přišla jakoby uběhla věčnost.

„Asi tady za chvíli začnu zpívat falešně ruskou hymnu,” prohlásil Wilson po chvíli, jelikož ho malý prostor v cele dost zneklidňoval. Všichni jeho přátelé, včetně stráží u cel se po něm podívali. „Ale to bych ji musel umět.” S tím se posadil na zem a povzdechl si.

„Drž hubu, jestli se chceš dožít rána,” zavrčel na něj Hydrant varovně, co byl u jeho cely. Sam zavrtěl hlavou a podíval se zasněně na dveře, co vedli z věznice ven.

„Furt lepší natáhnout brka, než tu s vámi strávit zbytek svýho mizernýho života.”

„Neboj se. Moc času vám nezbývá, jelikož za vás váš šéfík nehodlá vydat prachy,” zazubil se nepřítel a všichni ostatní jeho kolegové se zasmáli.

„O čem to mluvíte?!” zvedlo to Kapitánovu pozornost, jelikož o ničem podobném nevěděl.

„Zemo zažádal o výkupné u S.H.I.E.L.Du. za každýho Avengera jednu miliardu a za ostatní po milionu,” vysvětlil mu Hydrant. Kdyby uměl Steve vraždit pohledem, byl by jeho nepřítel mrtev již několikrát. Bohužel to neuměl.

„Nás se jen tak nezbavíte,” procedil Clint skrz zuby. Hydranti se znovu zasmáli. Krom jednoho. Peter ho nějakou dobu pozoroval. Měl přes hlavu přetáhnutou kapuci a byl zády opřený o kamennou stěnu poblíž stěn s rukama překříženýma na hrudi a hlavou mírně předkloněnou dopředu. Vypadalo to, jakoby spal.

„Myslím, že už je čas se trochu prospat,” řekl jeden ze stráží a přešel k hlavnímu řízení cel, kde byla různá tlačítka. Chystal se stisknout tlačítko, které mělo vpustit do cel uspávací plyn.

„To si taky myslím,” odpověděl na to ten, co byl celou dobu u strany. Sáhl si do kapes a vytáhl něco jako kouřový granát, ale byl v něm uspávací plyn.

Odjistil ho a sám se zajistil, aby na něj účinky plynu nepůsobily. Počkal, až stráže usnuli, tak se přesunul k řízení cel a všechny naráz otevřel.

„Co se to-?!” vyhrkl překvapením Bucky, co se zrovna probral z lehkého polospánku. Všichni z cel vylezli a zmateně se dívali na svého zachránce. Ten si po chvíli sundal kapuci a Peterovi zmrzl úsměv na rtech. Byl to Adrian Toomes. Alias Vulture.

„Vy?!”

„Nejsem tu teď od toho, abych si dělal nepřátele. Stejně už je dávno mám,” prohlásil Toomes s klidem a oprášil si neviditelnou špínu z rukávu. Stejně jako Peter, ho poznávala i válečná trojice.

„A proč tu teda jsi,” Rogersův hlas zazněl poněkud chladně. Sám se skoro nepoznával. Adrian tón hlasu ignoroval a po Kapitánovi se podíval.

„Sám jsem otcem a nehodlám se dívat na to, jak jiný takové štěstí nemá. Chci tomu magorovy zmařit plány, ale sám to nezvládnu,” Toomesův hlas vyzníval až prosebně. K tomu po chvíli přidal i pohled. Steve se zamyslel a pohlédl na ostatní, kteří čekali jen na jeho reakci.

Přemýšlel. Byl to jejich nepřítel. To on unesl jeho dceru, jenže teď jim pomohl. Nevěděl, zda mu věřit, jenže touha získat Lily zpět, ho přesvědčila.

„Zaveď nás k ní,” rozhodl a podíval se rozhodnutý na Adriana. Ten přikývl

„Ještě zajdeme do skladiště pro vaše zbraně. Bez nich asi dál nepokročíme,” vydal se ven z věznice. Všichni se po sobě nedůvěřivě podívali, ale neřekli nic. Hned za ním vyrazil Cap a po chvíli i zbytek. Museli to ukončit.