𐌉 Ⱃ𝑒𐌉𝗂𝑒𝗏𝑒 ყ𝘰𝑢³ 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒³〕

11.

*O týden později - Bukurešť*

„Proč mě pořád sledujete," vyjela dívka zahalená v kapuce její mikiny na Steva, který stál opodál a dělal, že si vybírá zboží v jednom ze stánků na tržišti.

Překvapeně na osobu pohlédl skrz slunečné brýle a kšiltem na hlavě. Nemohl vyvrátit, že se na ní během toho nedíval.

„Amber, já tě nesleduju," bránil se Steve a na náznak lehce pozvedl ruce do obranného gesta. Amber ho probodla varovným pohledem a rozešla se od něho co nejdál.

Steve si povzdechl, nakonec si vybral a koupil si jablka, se kterými se nakonec rozešel za bývalou přítelkyní z války.

„Nemůžu spát. Musím každou noc myslet na to, co jsme spolu zažili, kdo může za to, že jsi tady a živá. To chceš říct, že nevíš, jaké to je někoho ztratit?" zastavila se a pohlédla do očí pomalu zhrouceného vojáka. Amber se rozhlédla a zjišťovala, zda je někdo nepozoruje, protože se jí to vždy po boku Buckyho dělo.

„Hele...ať se snažíte o cokoliv, tak je to dost marný. Nepamatuju si z minulosti vůbec nic. Žiju tím, co je teď a chci u toho i zůstat-"

„Amber," zarazil ji Steve, když se nadechovala pro další odpověď. „Nebyl bych tady, kdybych neměl důvod a to jste právě vy dva. Já se bez vás domů nevrátím."

Amber po těch slovech poraženě vydechla a chtěla se dát k odchodu, protože jí došli argumenty. Steve ji však po pár krocích zastavil tak, že ji chytil za paži. Očekával, že začne dívka nějak bránit, ale kupodivu nic nenastalo. Jen zůstala klidně stát na místě jako přikovaná a celá ztuhlá.

„Prosím. Pokud se mýlím, tak aspoň to chci nějak dokázat, abych nějak částečně klid měl," v podvědomí věděl, že plácá naprosté blbosti, ale prostě ji nechtěl zase ztratit z dohledu, tak jako před týdnem, kdy raději z toho bytu odešel. Jenže teď měl menší problém. Díky nepříteli utekl z hotelu, většinu věcí tam nechal až na svůj štít a menší černý batoh s pár věcmi, co v noci vytáhl z trosek pokoje. Žil teď na ulici s posledními financemi, co mu byli před odletem obstarány a na tváři se mu rýsovalo strniště.

„Fajn," podvolila se nakonec Amber a po Stevově těle se rozlil pocit štěstí. Samozřejmě to vždy mělo nějaký háček. „Mám dnes večer čas. Co se sejít na tomhle místě a potom bychom vymysleli, co dál." Navrhla a Steve jen nevědomky zamyšleně kýval hlavou. Amber to brala v pohodě a pouze mu luskla před očima, aby se probral. Rogers leknutím ucukl.

„Jo, je to dobrý nápad. Sejdeme se tady," ihned se vzpamatoval, přičemž Amber pokývala souhlasně hlavou a rozešla se pryč. Steve jí v odchodu už nebránil, protože věděl, že by si tím moc nepomohl. Následně se rozhlédl, protože měl divný pocit, že je někdo sleduje. Nikoho neviděl, tak pokrčil jen rameny a vydal se k místu, kde přebýval posledních pár dnů bez spojení s New Yorkem.

**

Nastal ten večer. Steve tam už dávno čekal a zjistil, že má Amber přes pět minut zpoždění. Jedna část se s ním prala o to, že si to nejspíš rozmyslela a zůstala doma, další část říkala, že se jí něco stalo a ta třetí, že pozdní příchody u ní byli vždy normální. Rozhodl se ještě čekat. Na nebi svítil jasně měsíc, noční lampy ozařovaly ulice a občas kolem projelo nějaké to auto. Byl rád, že tam nebyla ani noha.

Zanedlouho zaslechl kroky, které poznával. Zvedl svěšenou hlavu a podíval se po postavě dívky procházející kolem noční lampy směrem k němu. Lehce se pousmál štěstím, že uviděl zdravou Amber bez ani jednoho škrábnutí. Došla po pár sekundách k němu a stále držela na tváři ten ledový výraz i přes to, že byla slušně upravená, měla na sobě hnědý kabát a přes rameno držela malou černou kabelku.