Rebelka Emily

Kavárna

Po té co jsme si konečně sedli na naše oblíbené místo vzadu. Až když jsem se usadila mohla jsem ucítit tu úžasnou vůni směsi káv. Miluju to tady. Po chvilce přiběhl pohledný modrooký, štíhlý a hnědovlasí číšník. Natka se rozzářila nadšením, protože to byl její oblíbenec a to hlavně proto, že spolu měli pletky. Jednou mi vyprávěla jak byla na párty a Daniel ( tak se jmenuje ) jí tam okukoval a ne jen okukoval. On jí vyzval k tanci a došlo i na líbačku. Od té doby se k sobě mají víc a víc. Vypadá to pomalu na vážný a milostný vztah. Natka tomu říká láska, já tomu říkám pobláznění. Nemám na to ztrácet čas s nějakým poblázněním nebo s láskou. Já na lásku nevěřím a ani nebudu. Ztráta času.

"Tak slečny copak si dneska dáte?" přiběhl Daniel.

"Pro mě latté, děkuji." požádala jsem a kývla.

"A co ty?" otočil se na Natku.

"Copak by jsi mi doporučil?" zeptala se provokativně a mrkla.

"Dnes máme výborné čokoládové domácí muffiny a dortíky, k tomu bych ti doporučil mléčnou čokoládu s překvapením."

"Tak beru dva dortíky a tu čokoládu."

"Dobře hned jsem tu." mrkl a Natka se začervenala.

"Ten tě žere." pošťouchla jsem jí.

"Uznej, že je kus." poznamenala a ty malé ďábelské otazníky z jejích očí přímo sršeli.

"Není můj typ" poznamenala jsem.

"Jo ty radši sexy učitele co?" zašklebila se.

"To víš zakázané ovoce nejlépe chutná." usmála jsem se a potom probuchla v záchvat smíchu. Natka se samozřejmě přidala.

"Tady máte slečny." vyrušil náš smích Daniel.

"Děkujeme." řekli jsme na ráz a začali společně jíst a bavit se.

Už se blížil večer a my stáli před kavárnou a dokuřovali cigaretu.

"Myslíš, že z toho bude průser?" optala jsem se.

"Nebude, proč by ti dělal problémy, sám by je potom měl." přikývla jsem.

"Budu muset jít jinak mě rodiče zabijou." uchechtla se.

"Tak zítra?"

"Zítra. Pa puso!" objali jsme se a rozloučili.

Byl to dnes opravdu zajímavý den. Hodila jsem dokouřenou cigaretu na zem a zašlápla jí. Rozhodla jsem se, že půjdu pomalu domů.

Už jsem skoro byla doma, ale úzká opuštěná a tmavá ulička, kterou si zkracuji cestu byla dneska až moc tichá. Až podezřele. Objala jsem si ramena  a naříkala proč jsem šla vůbec tudy. Měla jsem jít delší a bezpečnější cestou. Měla jsem divný pocit.

Z přemýšlení mě vyrušil šepot, který se ozýval na cestě přede mnou. Všimla jsem si siluety nejspíš muže a zastavila v pohybu. Největší šok přišel když se rozešel směrem ke mě a já se nemohla ani pohnout. Jako bych byla paralizována. Když už silueta přicházela blíž a blíž všimla jsem si, že drží něco v ruce. Vykoulila jsem oči a strachem si dřepla. Byla jsem v šoku. Tohle se mi nikdy nestalo. Ta siuleta držela nůž.

Nemohla jsem se nadechnout ani pohnout. Otevírala jsem a zavírala pusu, že něco řeknu nebo zakřičím, ale nešlo to. Vypadala jsem jako ryba.

Osoba přicházela blíže a blíže a já nevěděla co dělat. Ostatní lidi by zdrahli, ale já měla zásek.

Nenadála jsem se a už stál přímo přede mnou. Malá lampička co tu svítila mi nepomohla a já nevěděla kdo to je. Byl celý v černém, v levé ruce držel malý nůž. Do obličeje jsem mu neviděla ze dvou důvodů. První bylo malé množství světla a za druhé měl na sobě kapuci.

"Neměla by ses tu toulat." řekl temným, ale hrubým až příkazným tónem hlasu. 

"Já vím, ale musím jít." polkla jsem.

"Nikdo ti přeci nebrání jít. Nebo snad ano?" optal se, ale ta ironie nešla nepřeslechnout. 

"Můžete ustoupit?" poprosila jsem.

"Zajisté." popošel o krok dozadu, ale pořád stál a nepohl se ani o píď. 

"Děkuju." poděkovala jsem a už jsem chtěla jít, ale zastavila mě jeho ruka co mě chytla tvrdě za předloktí. 

"Pusťte mě!" vykřikla jsem, ale to jsem ho asi víc vytočila. Vymotala jsem se a utíkala směr domov. Za sebou jsem jen uslyšela:

"Tohle nebylo naposled...... EMILY!"  

*Pokud se vám dnešní kapitola líbila, prosím o votes nebo komentář. Při nejlepším můžete můj příběh sdílet ať si ho někdo další může přečíst. Můžete mě sledovat pro budoucí příběhy. Děkuji <3 ♥