V KŘÍDLECH MODRÁSKA (ff na Rafaelovu školu)

SEN VÍLÍ SVATYNĚ

„Setkáváme se znovu." Přivítá mně líbezný hlas.

„Kdo jsem?" Zeptám se, nemám křídla, ale jsem obrovský had, lépe řečeno mám hadí ocas, a jak později zjišťuji tak i rozdvojený jazyk.

„Jsi nága." Odpovídá v klidu paní Alba zatím, co si nechává narůst hadí ocas.

„Kdo jsou moji rodiče?" Tato otázka mě tíží už delší dobu, ale po tom co jsem zjistila, že je moje příbuzná a musí tak znát moje rodiče, chci pravdu znát daleko více.

„Byli to úžasní lidé." Řekne posmutněle.

Počkat jak byli, to už nejsou?

„Byli?"

„Ano byli." Odpovídá zatím, co se jí začíná třást hlas.

„Oni už jsou mrtví?"

Jen co to dořeknu, začne pomalu mizet.

„Počkejte, jak to myslíte." Volám na ni, ale ona už se nevrátí a já začínám bloudit v bludišti z keřů.

Když se z něj konečně dostanu, spatřím zdobné dveře podobné vchodu do školy. Neváhám ani vteřinu a vstoupím, něco mně tam táhne. Ocitám se v obrovské hale, vypadá to tam jako v galerii, či muzeu.

Přicházím k prvnímu obrazu. Je na něm dívka sedící na jednorožci. Ta dívka je víla, uvědomuji si po chvíli, když spatřím křídla pavího očka. Posouvám se k dalšímu, je na něm profesorka Marina, zatím co kolem ní poletují motýlci. Než se stačím přemístit k dalšímu obrazu, místnost zmizí.

Ocitám se v tmavém lese. Bojím se. Zkusím zakřičet, ale nevyjde ze mě ani hláska. Spatřím stíny. Zatím jenom obchází kolem, ale najednou se začnou přibližovat. Začnu utíkat.

Doběhnu až k mýtince na které tančí víly. Rozhlédnu se a spatřím pár povědomých tváří, ovšem nedokážu si vzpomenou kdo to je. Vběhnu do kruhu s úmyslem zavolat si pomoc. Jakmile však vkročím do kruhu pohltí mne energie a já se vznesu. Začnu křičet a s křikem procitnu ve vílí svatyni.

Jsem tady s další kapitolou. Vím, že jsem slibovala, že začnu psát ještě před přijímačkami a nezačala jsem. Nechci si tady vymýšlet žádné výmluvy, ale upřímně jsem nevěděla, co mám psát.

Takže snad se vám kapitola líbila.

Všem co psali přijímačky přeji hodně štěstí s přijetím.