V KŘÍDLECH MODRÁSKA (ff na Rafaelovu školu)

VÍLÍ SVATYNĚ

Dorazili jsme k něčemu, co jsem nikdy neviděla. Velikánská stará bříza proplétající se mezi ostatními stromy. Její větve dopadaly až na zem a tvořili jakousi kupoli. Projdeme kolem ní a zastavíme.

„Tohle je svatyně víl." Pronese posvátně s lehkým úsměvem na rtech. Už chce pokračovat, ale přeruší ji zašustění v křoví, ze kterého vyleze muž, který má místo nohou kopyta a na hlavě rohy.

„Vítej, sestřičko, jdeš si pro sen?" Zeptá se hravým tónem muž.

„Já ne Puku, ale tady slečna ano." Odpoví a při slově slečna pohlédne a mně.

„Tak to nebudu rušit." Odpoví a úšklebek se vytvaruje na jeho rtech.

„Tak pojď." Řekne pobaveně, zatím co opatrně odhrnuje větve břízy. Vejdeme do břízy, která září. Je to neuvěřitelné, ale z kmene břízy vychází uklidňující světlo.

Položíme se na mech a usínáme.

„Dobrou noc" Uslyším ještě hlas profesorky, než se ocitnu na bílé louce.

„Setkáváme se znovu." Přivítá mně líbezný hlas.

Po delší době zase nová část. Snad se líbí.