V KŘÍDLECH MODRÁSKA (ff na Rafaelovu školu)

CESTA PRO SEN

Na konci dne už hravě zvládám chůzi s křídli i různé natáčení a sklapování. Vše je pro mě přirozené, jako bych s křídli žila od narození. Po tom, co jsem viděla, chodím lépe, než někteří spolužáci. Nad ničím nepřemýšlím, prostě jdu. Stejně jako v tom snu, jdu a pohybuji křídli. Sen, ten sen. Nedokážu na něj přestat myslet. Pořád mám v hlavě záhadnou paní Albu, která mi přišla tak známá a přitom tak cizí. Takový pocit, jako že někoho znáte celý život a přitom víte, že ho vidíte poprvé. Ale tohle byl jenom sen, žádná skutečnost. Trochu mi přijde, jako bych o tom přesvědčovala sama sebe. Teď už ale konec. Musím se přichystat. Nevím kam, pouze vím, že půjdu do lesa, kde strávím noc. Ostatní tam prý už byly, když jsem byla ve skořápce. To znamená, že půjdu pouze s královnou víl. Nevím, co od toho mám očekávat. Trochu se bojím toho, že mám jít do lesa s křídli. Sice je umím ovládat, ale bojím se, abych si je neprotrhla. Nevím, jaký to bude les.

Nakonec, ze skříně volím lehké zelené šaty a sandálky stejné barvy. Měla jsem se obléknout lehce a tak jsem to splnila.

Ozvalo se klepání a následně vstoupila profesorka. Prohlédla si mně a usmála se.

„Neberte si sandále." Řekla stále s jemným úsměvem na tváři.

„Nepotřebujete boty." Dodala, když uviděla můj nechápavý výraz.

„Ale co když se zraním?" Zeptala jsem se nechápavě.

„Vaše chůze je lehká, jako víla boty nepotřebujete." Řekla a já si trochu nechápavě sundala boty.

„Pojďte za mnou, řekla a vedla mě spletí chodeb k východu, o kterém jsem neměla tušení, že tady je. Vyšli jsme kousek od lesa, do kterého jsme po pár metrech chůze vstoupily. Mé obavy byly úplně zbytečné. Šli jsme po mechové cestičce mezi stromy.

„Kam to vlastně jdeme?" Zeptala jsem se po chvíli cesty.

„Jdete si pro svůj první věštecký sen do svatyně víl." Odpověděla a dál evidentně zabraná do svých myšlenek kráčela cestou mezi stromy.

Další část je tady.

Nechci se vymlouvat, proč jsem nepsala, ale aspoň pár důvodů vám řeknu.

Když jsem se vrátila z dovolené a začala škola, tak jsem na psaní vůbec neměla náladu. Když už jsem si řekla, že bych zase mohla začít, začali se u nás na škole dít věci, který nejsou obvyklý a ani příjemný. I když se to mně osobně netýkalo, týkalo se to spousty lidí v mém okolí.

A chtěla bych poděkovat ajdak12345, díky které jsem se odhodlala znovu psát a to jenom díky komentáři. Děkuji