SEN

125 9 9
                                    


Minulý týden mi blbnul Wattpad a tak je předchozí část ještě před oznámením

Jsem v holé bílé místnosti. Uprostřed stojí bílá paní, která v té bělostné místnosti doslova září.

„Kristýno, pojď sem." Promluvila sametovým hlasem. Nohy mně neposlouchají, ale přesto mně nesou přímo k paní. Cítím se jako v transu, na zádech si nesu průsvitná křídla, se kterými bez přemýšlení hýbu do rytmu chůze.

„Neboj se mně, jsem tvoje prababička."

„M-moje prababička?"

„Ano, tvoje maminka tě musela opustit kvůli kletbě, kvůli které její maminka opustila všechny své děti."

„Aha. Kdo jste, připadáte mi něčím povědomá."

„Jsem Alba." Odpoví, já však vůbec netuším, co to znamená.

„Brzy se uvidíme, teď už musím." Řekne po chvíli a já se probouzím přikryta modrou sametovou přikrývkou. Ne, to není přikrývka, dojde mi po chvíli. To jsou má křídla.

Musím, protrhnou skořápku, vzpomněla jsem si po chvíli nepříjemného ležení ve stísněném prostoru. Snažím se pohnou rukou, ale mám jí přeleželou, po chvíli úsilí se mi to konečně podařilo. Jemným dotykem pomalu protrhávám skořápku. Proudí ke mně chladný vánek končícího léta, který nejenom že cítím, já ho i vidím proudit a stáčet se do různých smyček a vlnek.

„Až se probudíte, nehýbejte se a zavolejte nás." Zjeví se mi v hlavě hlas profesorky Mariny.

„Halo." Zavolám směrem ke dveřím. K mému překvapení se otevřou balkonové dveře, z nichž pomalu vychází ředitelka Aine a za ní Profesorka Marina.

„Konečně jste se probudila." Promluvila Aine.

„Jste poslední, budete mít co dohánět." Pokračovala Marina.

Pomohli jí se posadit a odvedli jí na balkon, kde jí posadili obráceně na židli.


Divné ukončení, ale jiné mně nenapadlo. 

Můžete typovat kdo je Kristýny matka.

Komentáře a hvězdičky potěší.

Omlouvám se za chyby, ale tenhle týden jsem na příměstském táboře a části mám předepsaný, ale nestíhám je kontrolovat. 

V KŘÍDLECH MODRÁSKA (ff na Rafaelovu školu)Kde žijí příběhy. Začni objevovat