Princova neznámá

11.kapitola

Marrson

Hnal jsem se chodbami k jídelně, kde už jsem na svém místě měl sedět před půl hodinou!

Vyhl jsem se sluhovi, právě odnášejícímu tác s vajíčky, a tiše zamumlal kletbu. Dalšímu nárazu jsem se však nevyhnul.

Onu osobu jsem neviděl, tedy viděl jsem její vlasy a slyšel její odfrknutí, což mi stačilo, abych vydedukoval, kdo to je.

"Nějak pozdě, nemyslíte princezno?" Postavil jsem se a podal ji ruku. Ta sice chvíli váhala, avšak poté jí přijala a jízlivě dodala: "Kdyby se mi v noci nějaký princ nevplížil do pokoje, možná bych nebyla bývala tak ospalá a vstala dřív. "

Slovo princ spíše vyprskla, ale po dokončení věty se na jejím obličeji usadil široký úsměv.

"Princi.. vy však máte taky nějak naspěch, nebo se mi to snad zdá? Copak vás tak zaneprázdnilo, když jste na snídani nepřišel včas? Snad ta včerejší nevolnost, kvůli které jste zrušil večeři?" Hraně přemýšlela a mnula si bradu.

Jenže to už na naše pošťuchování nebyl čas. Můj otec vyšel ze dveří jídelny, a když nás dva viděl, jak stojíme blízko sebe a já pořád svírám její ruku...

No řekněme, že jsme měli dvě možnosti, buď na nás bude naštvaný, hodně naštvaný, nebo bude rád, že jsem si někoho našel, protože tak by se to také dalo pojmout.

Otec přihmouřil oči a já se poočku zadíval na Amelii, která celá zrudla a nervozně si kousala ret. Kdybychom zrovna teď nestáli před mým otcem, měřícím si nás pohledem, tak bych se nad jejím zrudnutím i usmál. Teď jsem jí však stiskl ruku, aby pochopila, že jsme v tom spolu. Nevím jestli chtěla zrovna tohle slyšet, spíše cítit, ale snad už se jí trošku vypaří rajčatová barva z obličeje.

"Princezno Amelie!" Zvolal přátelsky otec a vřele se usmíval.

Ona se napřímila a s klidným tónem v hlase mu vysmekla pukrle s prostým 'vaše veličenstvo'.

"Marrsone.." zamračil se na mě a přiměl mě tvářit se zahanbeně. Věděl jsem, že bude následovat dvouhodinové kázání na toto téma a tiše zaúpěl.

"Vaše veličenstvo, moc se omlouvám, ještě se špatně orientuji na zámku, a cestou jsem se dostala do knihovny, místo zde. Princ mě hledal, protože jsme se domluvili, že ještě před snídaní probereme nějaké drobnosti, ohledně vaší země, jelikož je vskutku překrásná, a proto jsme princ ani já nestihli snídani." Omluvně se usmála a zamrkala. Ani bych nevěřil, že tahle roztomilá dívka s prořízlou pusou bude umět takhle dobře lhát! Mému otci se na tváři usadil překvapený výraz, ale poté rychle kývl a usmál se.

Netušil jsem, jak je možné, že mi tato dívka zrovna zachránila krk, ale byl jsem jí za to vděčný. V tu ránu svou ruku vysmekla z té mé, věnovala mi káravý pohled a vstoupila spolu se mnou do jídelny, kde se na nás upřelo hned pět párů dívčích očí. Jedny patřily mé matce a ostatní oněm čtyřem mým nápadnicím. Otevřel jsem pusu a slova, která jsem měl na jazyku vyprchala stejně rychle, jako úsměv na tvářích mých nápadnic. Amelie na mě vrhla pohled, říkající, že si to se mnou ještě vyřídí, a poté spustila stejnou historku, kterou převyprávěla i mému otci.

Tahle dívka byla fascinující.

Královna se na ni hned vřele usmála, věděl jsem, že mě poté čeká slyšení, jak všechno probíhalo, a matka ze mě bude dolovat informace, zda je to ona, kterou jsem si vybral za manželku.

Posadil jsem se ke stolu a židli se zaskřípěním zasunul. Většina snídaně už byla pryč, ale říkat sluhům, ať pošlou pro další bylo přímo trapné.

Po očku jsem mrkl na Amelii. Ta sklopila zrak a usmála se.

Mooc se vám omlouvám, že jsem nevydávala kapitoly. Teď se toho nahrnulo hrozně moc.. písemky,  opravování známek atd. Takže jsem vůbec neměla čas😞

Jinak páni! Jste úžasní! Netušila jsem, že se příběh bude tolik líbit.😊

Dále, pokud byste mě chtěli podpořit na mém začínajícím instagramu @_s_fran_mezi_radky, byla bych ráda.😊