Princova neznámá

16.kapitola

Amelia

Po snídani jsem se hned vydala do knihovny, vlastně jako každý den, který jsem strávila na tomto zámku. Než jsem vyšla patery schody do jedné ze čtyř věží zámku, kde se knihovna nacházela, byla jsem zadýchaná jako bych běžela maraton.

Vstoupila jsem do mně tak známé místnosti a vydala se k jednomu z regálů. Přejížděla jsem prstem po knihách a hledala hnědý obal se zlatým lemováním. Tady to je!

Edgar a Rose, má nejoblíbenější kniha, byla umístěna mezi dvěma dalšími tituly, které jsem již taky četla.

Vzala jsem knihu, nalistovala stranu 283, kde jsem posledně skončila a ponořila se do příběhu plného lásky, odhodlání a špetky magie.

A když si Edgar uvědomil, na co právě hledí, že to není jen tak nějaká žena, ale jeho Rose! Padl na kolena a snažil se zakrýt oči, ze kterých mu klanuly slzy. Rose...

"Zajímavá četba." Vyrušil mě něčí hlas. Marrson, samozřejmě..

"A co čtete vy, prin..." otočila jsem se, jenže ve dveřích nestál Marrson. Nestál tam ani král, ani jeden z komorníků nebo zámeckého personálu. Muž byl oblečen v černém koženém oděvu, na zádech mu visela kuše a delší vlasy mu padaly do obličeje. Ten člověk měl také za opaskem pistoli a určitě někde schovaný nůž.

Matka mi už vyprávěla o nájemných vrazích. O tom jak si je lidé najímají, aby zabíjeli členy královských rodin.

Netušila jsem co dělat, muž udělal krok dopředu a já tasila zbraň, tedy spíš knihu a zakřičela: "nepřibližujte se!"

Muž s nechápavým výrazem naklonil hlavu na stranu a udělal další dva kroky dopředu. Kdybych to byla já, byly by to dva malinké krůčky, jenže jeho kroky byly jako dva antilopí skoky. Tím chci říct, že teď už byl pouhé dva metry ode mě.

Omlouvám se,  prohodila jsem v duchu k mé oblíbené knize a mrštila jí po oné osobě. Zásah. Trefila jsem ho do hrudi. Ne, že by ho to nějak zastavilo. Vytřeštil na mě oči, promnul si místo na hrudi, které ještě před mála vteřinami zasáhla má kniha.

"No..když se vracím po tak dlouhé době, čekal jsem tedy lepší přivítání než knižní válku s princeznou."

To už jsem však popadla další knihu.

"Nepřibližujte se!" Sykla jsem a mířila na něj tentokrát Osudovou láskou.

"Většinou ode mě ženy chtějí opak." svůdně na mě mrkl. To už mu však Osudová láska přistála v obličeji.

"Au!" Vyjekl a vrhl se proti mně. Vytáhla jsem další knížku z police, jenže to už mi chytil ruku, ve které jsem ji svírala. Chtěla jsem začít křičet, bít se, třeba ho i kousnout, kdyby místností nezazněl další hlas.

"Jasone, vidím, že jste se s Amelii již seznámili."

Muž mě pustil a rozešel se k princi. Poté ho stiskl v přátelském objetí.

"Marrsone! Stýskalo se mi, kamaráde!"

"On je.. vy jste..?" Vykoktala jsem ze sebe, stále držíc knihu v ruce.

"Dovol Amelie, abych ti představil lorda Jasona, králova nejlepšího špiona a mého nejlepšího přítele." Řekl princ a já nevěděla co říct.

"Těší mě princezno." Usmál se lord Jason.

"Taky..mě..ee.. těší." Stále nechápavě jsem si je měřila pohledem.

"Možná vám i odpustím těch pár modřin." Mrkl na mě a já zčervenala.

"Modřin?" Marrson se zdál být dosti v šoku. Poté si také všiml těch pěti knih pohozených na zemi a jedné, kterou jsem ještě pořád svírala. Zakrabatil obočí.

"Omlouvám se... myslela jsem, že jste nájemný vrah." Vydechla jsem a Jason spolu s Marrsonem se rozesmáli.

"Jasone, slyšel jsem o tobě hodně, ale že by si tě někdo spletl s nájemným vrahem?" Smál se princ. Bylo mi opravdu trapně.

"Ženy mají rády nebezpečné muže." Významně na mě mrkl králův špion a já zamumlala: "no.. jak které."

"Mimochodem už je oběd, proto jsem sem přišel." Pověděl nám princ a Jason už spěchal dolů.

"Ještě si musím něco zařídit, ale na oběd jsem tam!" Houknul přes rameno.

Marrson se na mě otočil s jiskřičkami v očích.

"Bože, cítím se tak trapně.." zakryla jsem si obličej dlaněmi.

Ucítila jsem jeho ruku na svých zádech.

"To je dobrý, myslím, že Jasonovi to jen prospělo." Rozesmál se a pobídl mě, abychom už šli na oběd.

Vzpomínáte někdo na Jasona? Už jsem ho myslím v jedné kapitole zmiňovala😊