Princova neznámá

22.kapitola

Amelie

Stála jsem na schodech ve svých nových karmínových šatech a sledovala masu lidí pode mnou. Pohledem jsem přeměřovala každého hnědovlasého muže podobné výšky, jaké byl můj Okouzlující cizinec, avšak žádný z nich nevypadal známě . Pomalu jsem sešla dolů po schodech, potřebovala jsem víno a to rychle. Cítila jsem hrozné napětí a také strach. Nevěděla jsem, zda jsem připravena se se svým princem na bílém koni potkat. Chtěla jsem to vůbec? Zmatek v mé mysli stále neustával, jen se zvětšoval.  "Brandon" byl přeci pro mě ten pravý, proč jsem teď myslela na Marrsona a na jeho Melánii? Jestlipak už ji potkal. Zvedl se mi žaludek, ucítila jsem zvláštní bodnutí smutku. 

"Znovu se setkáváme, má Krásná neznámá," uslyšela jsem za sebou povědomý hlas. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, byl to on. Vrátily se mi všechny vzpomínky na onen osudný večer. Napočítala jsem v duchu do tří a otočila se. Stál tam s úsměvem na rtech a nevěřícně kroutil hlavou. Na krku se mu houpala polovina mého medailonu. 

"Chyběla jsem vám, Okouzlující cizinče?" šibalsky jsem se usmála a pohlédla do jeho zelenomodrých očí. Motýlci v mém břiše zřejmě předváděli nějakou zvláštní taneční choreografii a mé srdce snad mělo hodinu akrobacie. Cítila jsem, jak se mi do tváří vhání červeň. Byl to on, ten člověk, který ukradl můj první polibek. Mladík, jenž uloupil mé srdce a nehodlal jej jen tak vrátit.

"Moc, má krásko. A podle vaší reakce soudím, že já vám taky chyběl," zašeptal, až mi naskočila husí kůže. 

"Vyvracet vám to nebudu." 

Mladík se široce usmál, až odhalil své zuby. 

Přijala jsem jeho nabídnutou ruku a nechala se odvést na parket. Jemně mě chytil za pas a já mu položila ruku na rameno a ladně jsme se začali pohybovat do rytmu. Měla jsem co dělat, abych svůj pohled nesměřovala na jeho rty. Stále se mi vybavovaly úryvky ze zahrady, z altánku.

"Tak mě poznáš." Usmála jsem se. Chvíli pozoroval mé rty, poté mě chytil kolem pasu a přitiskl své rty na ty mé. V tu ránu, jakoby se všechno rozplynulo. Celý svět i se starostmi byl pryč a existovala jsem jen já a on. 

Potřásla jsem hlavou, abych zahnala myšlenku a zrudla. Mladík si toho jistě všiml a přitáhl si mě blíž. Mírně naklonil hlavu. Jeho pohled putoval po celé mé tváři, zastavil se až u mých úst. Zrychlil se mi dech. Chce mě snad políbit? Tady?

Udělali jsme elegantní otočku a zase skončili naproti sobě. 

"Jak se máte?" prohodila jsem, aby řeč nestála a nebylo tolik prostoru přemýšlet nad polibky.

"Mnohem lépe, když vás zase vidím," zakřenil se a já zrudla ještě víc. 

"I vy lichotníku, že vy to říkáte každé své taneční partnerce!" uchechtla jsem se a zvedla obočí.

"Samozřejmě že říkám," uculil se a já vykulila oči.

"Ale jen u vás to myslím vážně," zakřenil se a já se zamračila.

"Snad byste se na mě nezlobila, má Krásná neznámá. Mohla byste mi konečně říci, jak se skutečně jmenujete."

"Už jsem vám řekla, že je má identita tajná," oznámila jsem mu s úsměvem.

"Tak alespoň odložte svou škrabošku," naléhal.

"Co za to nabízíte?" 

"Jeden nápad bych měl. Myslím, že by se vám zamlouval, má dámo," v jeho očích jsem zahlédla rošťácké jiskřičky.

"Opravdu? A jaký?"

"Co takhle.." odmlčel se a sklopil zrak. Nechápala jsem, co se stalo.

"Nemohu.. já.."

"Pozítří se žením, má Krásná neznámá.." vydal ze sebe. Jakoby do mě uhodil blesk. Ustoupila jsem. 

"Já.. já tomu nerozumím.." vykoktala jsem ze sebe. 

"Nemohu jinak, nechci to," rozhlédl se kolem sebe. Pochopil, že nemáme dost soukromí a vzal mě za ruku. Propletli jsme se davy lidí, až jsme se konečně dostali na čerstvý vzduch. Místo, kam mě dovedl, jsem poznala hned. Byl to altánek.

"S nikým jsem si nikdy tak nerozuměl jako s vámi. Vždy když s vámi mluvím, jakoby mi srdce mělo vyskočit z hrudi. Je poslední příležitost vám tohle povědět, protože se už nejspíše nesetkáme.."

Polkla jsem. Chtěl snad říci ta dvě slova, jež nejde vzít zpět?

"Já.. Miluji vás. Nic takového jsem ještě necítil a nejspíš už ani nepocítím. Kdyby byla možnost, má spanilá krásko, vzal bych si vás. 

Vezměte si ten náhrdelník zpět, nenáleží mi."

Cítila jsem z něj tak obrovský smutek. Chtěla jsem něco říci, něco udělat.. 

 Položila  jsem mu ruku na tvář a zvedla se na špičky.

"Miluji vás." Nad těmito slovy jsem nepřemýšlela, prostě jsem je vyslovila a věděla jsem, že to bylo správně.

Poté jsem mu vtiskla jemný polibek. Okouzlující cizinec mi jej rychle oplatil. Líbali jsme se pod noční oblohou, měli jsme miliony svědků. Miliony hvězd, které na nás upíraly své pohledy a svítily nám. 

Odtáhla jsem se.

"Nechte si jej, je váš," podala jsem mu to, co právem patřilo, jen jemu a nikomu jinému.. Polovinu svého medailonu, jež mi před chvílí vtiskl do ruky.

Poté jsem se obrátila a běžela pryč. Chtěla jsem být sama, nechtěla jsem nikoho vidět. Osamělá slza mi sklouzla po tváři. Snad se alespoň Marrsonovi poštěstilo, když můj večer dopadl katastrofálně. 

Můj princ na bílém koni odjel... ale já neodjela s ním..