Tyran's toy✔

[1]

"Zvládneš to tam sama?" Zeptala se mě poněkolikáté máma. "Mami, znovu ti říkám že tam nebudu sama, budu tam mít spolubydlící a ano zvládnu."  usmála jsem se na ni a prohrábla si své kaštanové vlasy. "Kdyby se ti tam nelíbilo můžeš kdykoliv zavolat a my pro tebe přijedeme." pronesl táta a pousmál se. "Nebojte se, je mi už devatenáct, nejsem malá." zasmála jsem se a zakroutila hlavou. "Navždycky budeš naše malá holčička."  zašeptala máma a přitáhla si mě do objetí. "Ano, navždy."  přidal se do našeho objetí táta. "Dost, jinak se rozbrečím." zasmála jsem se a odtáhla se z hromadného objetí. "A teď už půjdu, jinak mi to odletí."  zasmála jsem se a nervózně stiskla pas v mé pravé ruce. "Dobře, ozvi se až přistaneš, moc na tebe myslíme, máme tě rádi." řekla máma a já se na ně naposledy usmála. "Ozvu, taky vás mám ráda, ahoj." otočila jsem se k nim zády a vydala se směrem k odbavovací části letiště. Nedokázala jsem se neotočit a spatřit jejich slzy na tvářích a mávající ruce. Zamávala jsem jim nazpět a pak se věnovala ženě, která na mě mluvila.

Budou mi chybět.

------------------

Zasedla jsem do svého sedadla a pootočila hlavu na pravou stranu, vedle mě se nacházelo malé okénko že kterého byl krásný výhled. Letěla jsem poprvé, naše rodina si to nemohla dovolit. O to více jsem se divila, že mi rodiče zaplatili pobyt a studie na lékařské fakultě v Londýně. "Prosím jděte všichni na svá místa a připoutejte se, za chvíli budeme vzlétat." ozval se příjemný hlas letušky a já udělala vše, co po nás chtěla.

Netrvalo dlouho a místo vedle mě bylo zabrané, posadil se do něj jeden muž, mohl být tak o tři roky starší než já, vypadal však velmi arogantně a namyšleně. Letadlo sebou cuklo a já zaregistrovala jeho pohyb po ranveji. Nervózně jsem stiskla sedačku a zavřela oči. Když se letadlo konečně odlepilo od země ucítila jsem nepříjemný tlak v podbřišku. "Poprvé?"  ozval se hlas vedle mě. Otevřela jsem oči a podívala se tím směrem, ten "namyšlený" muž na mě mluvil a usmíval se. "Ano, vše je jednou poprvé."  pousmála jsem se na něj a on se uchechtl. "Co si váš první let zpříjemnit?" na slovo první dal obzvlášť velký důraz. "Jak to myslíte?" Zeptala jsem se nechápavě a snažila se ignorovat nepříjemný pocit ze stálého stoupání letadla. "Co třeba začít tím, že si začneme tykat?" Zeptal se a na své tváři vytvořil úšklebek. "Tykání má nabízet dáma."  zakroutila jsem hlavou a podívala se ven z okénka. Byli jsme teprve pár metrů nad zemí, mně to však přišlo jako kilometry. "Tak to se vám omlouvám."  řekl lehce zraněně a sklopil pohled  do svého klína. "Ne, promiňte, nechtěla jsem být tak nepříjemná, ale jsem nervózní."  usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. "Zoella nebo Zoe, jak chceš."  natáhla jsem k němu ruku. "Matthew nebo Matt, jak chceš." mrkl na mě a stiskl mi ruku.

-------------------

"Zoe, vstávej, budeme přistávat."  probudil mě dotek nějaké dlaně na mém rameni. Otevřela jsem oči a podívala se na Matta, který se na mě usmíval. "Chceš? Je to dobré když letadlo přistává."  natahoval ke mně ruku se žvýkačkou a tak jsem přikývla a strčila si ji do úst. "Děkuji. Jsi hodný." usmála jsem se na něj a podívala se ven z okénka. Výhled ven byl nádherný, už jsem viděla London Eye, vždy jsem si přála vidět ho naživo a teď se mi to konečně splní. "Krása že? Já tu byl už dvakrát. Nikdy mě nepřestane ten pohled fascinovat. Ale neboj, zítra odejdeme centrum."  mrkl na mě a já přikývla. Během pěti hodin letu, kdy jsem nespala, jsme si s Mattem neustále povídali, smáli se a taky jsme se dost poznali. Byl pouze o rok starší než já, pocházel z New Yorku, stejně jako já a také měl stejný cíl cesty. Stejnou školu, stejnou kolej. Říkala jsem si že je to snad osud.

-----------

"Tak a kudy teď?"  Zeptala jsem se Matthewa, když jsme procházeli odlehlou částí Londýna a táhli za sebou svá zavazadla. "První doleva, poté zhruba sto metrů a jsme tam."  odpověděl mi a já se spokojeně usmála. "Ani nevíš jak moc se těším na postel, příšerně mě bolí nohy."  povzdechla jsem si a zabočila doleva, dle jeho instrukcí. "Vím, jsem na tom stejně." zasmál se a složil mapu, kterou si založil do zadní kapsy svých džín. "Tady to je." ukázala jsem na velké tmavě hnědé dveře, do kterých vstupovala menší blondýna, která za sebou vezla kufr. "Prosím" předběhl mě a podržel mi dveře. "Pán je gentleman. Děkuju." zasmála jsem se a vstoupila. "Počkej, budu ještě větší gentleman."  mrkl a popadl můj kufr, vyšli jsme spolu schody a zastavili se na vrátnici.

-----------------

"Tak děkuju moc, už to zvládnu. Jsem moc unavená tak si půjdu lehnout. Dobrou noc, zítra se uvidíme na snídani."  rozloučila jsem se s ním a usmála se na něj. "Dobrou noc."  usmál se a rychle mě vtáhl do objetí. Po chvíli se otočil a sešel schody do patra, kde bydleli chlapci. Přešla jsem ke své posteli a posadila se na ni.

Byla jsem zvědavá jaké spolubydlící budu mít, dozvím se to zítra.