Tyran's toy✔

[23]

Ikdyž se to opět zdálo jako věčnost tak uběhlo dalších 20 minut a dveře se opět otevřely. Tentokrát z nich vyšla drobná doktorka, která měla delší hnědé vlasy stažené do úhledného culíku a tvářila se více optimisticky než doktor, který vyšel před necelou půl hodinou. "Dobrý den paní doktorko, co můj otec, Tyler Sanders?" Zeptal se hned Noah, když doktorku spatřil. "Stav vašeho otce se nám povedl stabilizovat, byli jsme na sále tak dlouho, jelikož jsme mu museli ještě srovnat zlomeninu pravé ruky a také jsme mu museli zastavit krvácení ze slinivky břišní. Vše se nám však nakonec povedlo a Váš otec je nyní ve stabilizovaném stavu. Budete ho moci navštívit, ale pouze na pár minut, potřebuje opravdu klid a musí odpočívat." Odpověděla a po poděkování od Noaha nás opustila. "Chceš za ním?" Zeptala jsem se Noaha když si opět sedl a prázdně koukal do zdi naproti sobě. "Asi ano. Ale bojím se." Přiznal a podíval se na mě. Snažil se usmát, bohužel mu to nešlo. Já ho chápala. "Čeho se bojíš?" Přesunula jsem se blíže k němu a stiskla mu ruku. "Pohledu na něj. A že to nezvládne, stejně jako máma." Odpověděl mi a sklonil pohled do svého klína, na naše propletené ruce. Po tvářích se mu opět skutálelo několik neposlušných slz. "Nemysli na nejhorší. Vše bude v pořádku. Pojď, zeptáme se sestry kde leží a půjdeme za ním, ano?" Pomalu jsem ho zvedla a neustále ho držela. Bála jsem se, že se mi rozpadne pod rukami, připadal mi tak křehký. Přešli jsme opět k sesterně a tentokrát jsem vše vyřídila já, jelikož Noah na to neměl sílu, sotva se držel na nohách, ještě že se lehce opíral zády o zeď. Od sester jsme dostali informaci, že se Noahův otec nachází na pokoji číslo 5 na oddělení JIP a také pokyny jak se k němu dostat. Proto jsme se tedy ruku v ruce vydali za ním. Neustále jsem cítila třesoucí se tělo Noaha. Jaká to ironie, že tak tvrdý chlap a hokejista zvyklý na bolest je teď tak moc na dně a klepe se neskutečným způsobem. Po chvíli mlčení jsme dorazili na místo a já otevřela dveře od pokoje číslo 5. Hned po příchodu do pokoje jsme mohli zaslechnout neustálé pravidelné pípání přístrojů, což bylo známkou toho, že je stále naživu. Na posteli ležel muž, který se zdál velmi slabý. Čekala jsem, že bude větší, ale zdálo se, že je pouze o pár centimetrů vyšší než já. Tvář měl poškrábánou na několika místech, největší jizvu však bude mít jistě na pravé tváři, nejspíše mu kus z předního skla auta rozřízl tvář. Jeho pokožka byla velmi světlá a vlasy už byly plné šedin. Na té posteli působil velmi zranitelně a drobně. Noah mu nebyl téměř v ničem podobný, možná měl podobný nos, tudíž jsem usoudila, že musel být po matce, ale tu jsem bohužel neměla možnost poznat. A ani nebudu moci.

Noah se posadil po levé straně postele vedle svého otce na malou bílou židli a chytil ho za jeho nezlomenou levou ruku. Nejdříve na něj pouze mlčky hleděl se slzami v očích, které se později dostaly na povrch, později k němu však začal potichu hovořit a já uznala, že je na čase odejít na chodbu a nechat jim nějaký čas pouze pro sebe. Na chodbě jsem zkontrolovala čas, bylo už půl šesté ráno. Nadále jsem jen přecházela po chodbě sem a tam a přemýšlela nad tím, jaká asi byla jeho matka. Moc o ní nemluvil. Jediné co vím je to, že měla dlouhé blonďaté vlasy, které voněly jahodami, jelikož milovala cokoliv s příchutí jahod, včetně šamponu který tak ráda používala, a že se jmenovala Susan. Také mluvil o jejich překrásných zelených očích, a páru malých pih na jejím nose, které na ní měl nejraději a dělalo ji to velmi roztomilou. Při zavření očí jsem si ji již dokázala trochu představit a píchlo mě u srdce. Posadila jsem se na židli a při stále zavřených očích jsem se potichu začala modlit. Modlila jsem se aby jeho otec byl v pořádku, když jeho matka dopadla tak jak dopadla. Stále jsem se však nemohla zbavit pocitu, že něco nedopadne dobře. Zkrátka a dobře jsem něco takového cítila. Po pár minutách, myslím že to bylo zhruba po deseti, se otevřely dveře od pokoje a z nich vyšel Noah. Najednou se mi zdál jako pouhá chodící troska. Ramena svěšená, vlasy rozcuchané, bílá pleť, zarudlé uslzené oči a odřený nos od smrkání. "Pojď, pojedeme domu a zkusíme se trochu prospat." Usmála jsem se na něj a s jeho rukou v mé jsem ho odvedla k autu. Hned co se připoutal a já vyjela z parkoviště, opřel svou hlavu o studené sklo a na místě usnul. Byl úplně utahaný neustálým brečením a stresem. Já osobně měla taky co dělat abych za volantem neusnula, klížila se mi víčka, ale nakonec jsem zaparkovala, probrala Noaha a oba jsme se bezpečně dostali do jeho bytu. Oba jsme šli rovnou do postele a usnuli dokonce v oblečení, ve kterém jsme byli v nemocnici.

Probudilo mě slunce svítící do mých očí a já se na posteli posadila. Snažila jsem se nevzbudit Noaha, jelikož vedle mě stále spal, velmi tvrdě. Na displeji mobilu jsem zjistila, že je již deset hodin a proto jsem se vyhrabala z postele, z kufru popadla legíny a obyčejné světle modré triko, a s věcmi se vydala do koupelny vysprchovat se. Po rychlé sprše jsem v kuchyni našla zbytek cereálií a dvě vajíčka, proto jsem sobě nasypala do misky cereálie a zalila je mlékem z lednice a Noahovi jsem v rychlosti připravila míchaná vajíčka. Bylo mi jasné, že se musí alespoň něčeho najíst. S talířem míchaných vajíček a vidličkou jsem se vydala do ložnice a obojí položila na noční stolek.

Chystala jsem se probudit Noaha, ale v tu samou chvíli se začal různými způsoby na posteli kroutit, později sebou začal házet a netrvalo dlouho a z jeho úst vyšel tak nepříjemný a zděšený výkřik, že jsem měla husí kůži po celém těle. "Mami!" Vykřikl a rázem se probudil a zvedl se do sedu. "Šššš, jsem tu." Vtáhla jsem ho rychle do objetí a hladila ho ve vlasech, když smáčel mé triko svými slzami. "Přinesla jsem ti míchaná vajíčka, musíš něco sníst." Podala jsem mu talíř a on se na mě podíval. Přísahám, že v tu chvíli jsem více nenávisti v životě v jednom jediném pohledu neviděla. "Nechci žádný posraný vajíčka!" Zanadával a rychlým pohybem ruky odhodil talíř na zem. Talíř se rozbil a vajíčka se rozpatlala na zem. "Co ti je?" Zeptala jsem se kousavě a zvedla se. "Co mi je kurva? Umřela mi máma a můj táta je na tom taky blbě!" Vykřikl na mě a také si stoupl. "Za to já ale nemůžu, tak na mě přestaň být hnusný. Já se jen snažím pomoct ti!" Vykřikla jsem taky a neustále se mu dívala zpříma do očí. "Ale můžeš!" Ohradil se a já jen nechápavě koukala. "Kdybychom nejeli do debilního New Yorku, byli bychom s mými rodiči a oni by byli doma s námi a nic takového by se nestalo. Vše je tvoje vina!" Nepřestával řvát a jeho obličej se doslova zbarvoval do červena. Takhle jsem ho nikdy nezažila. "Ale to není-" Začala jsem, ale najednou mě přerušila jeho dlaň na mé tváři. Stalo se to tak rychle, že jsem to sotva pochytila. "Zmlkni už. Jedu za tátou, ty tu zůstaň." Řekl jen, popadl klíče od auta a rázem zmizel. Já jen nadále stála a držela si horkou tvář. Netrvalo dlouho a začala jsem brečet.

Vše jsem přičítala tomu, že je jen psychicky v háji a že byl vytočený, že se to již nebude opakovat. Opak však byl pravdou. A kdybych ho tak hrozně moc nemilovala, nechtěla mu pomoci, a věděla co nastane nadále, neváhala bych a ihned bych od něj utekla někam hodně daleko.