Tyran's toy✔

[21]

Dny plynuly hrozně rychle a nastal opět čas odletu, jelikož Noah musel po Vánoční pauze opět zahrát další z mnoha zápasů. Přišlo mi to nefér, že jsme tu nemohli zůstat ani do Nového Roku, ale na druhou stranu jsem to musela chápat. Proto jsem si opět zabalila spoustu nového oblečení do kufru, tentokrát většího, aby se mi tam vešel i obraz, který jsem musela samozřejmě vzít s sebou, abych měla mámu a vlastně celou rodinu stále u sebe. Nad představou, že se s rodiči a sestrou uvidím až bůhví kdy, jelikož mě za dva týdny čeká již první zkouškové období, na které jsem se musela pořádně připravovat, se mi chtělo brečet. Ale jednou jsem si studium vybrala, rodiče mi ho byli ochotni zaplatit, proto jsem je nehodlala zklamat a už vůbec jsem se nehodlala vzdát. Chtěla jsem si pro ten titul sakra dojít!

"A slib mi, že mi budeš volat víc než předtím, protože tu nemám s kým drbat o těch místních nánách, Vanessa tohle moc nemusí." Prosila mě Gerta, když mě svírala v chodbě v objetí a nehodlala mě pustit. "Pokusím se." Odpověděla jsem ji se smíchem a následně se od ní odtáhla. "Tak se hlavně opatruj zlato. A koukej zavolat nebo napsat až dorazíte domu, ne že zase zapomeneš, minule jsme byli strachy bez sebe!" Poučil mě táta a se smíchem mi rozcuchal vlasy. "Neboj tati, dám vědět, hlavně aby tobě bylo lépe." Usmála jsem se na něj a poukázala na jeho nohu, která se v poslední době celkem zhoršila a více a více ho bolela, nikdo z nás nevěděl proč, ale táta už od mala nesnáší doktory a nerad k nim chodí, když nemusí, tudíž to je s ním velmi těžké. Jen potichu přikývl a naposledy nám zamával společně s Gertou, než jsme popadli své kufry a vydali se z domovních dveří směrem ven, kde na nás už čekala máma v autě. "Tak pojďte vy hrdličky, ať jste tam včas." Mrkla na mě a já se na ní usmála. Doufala jsem, že se jí Noah zalíbí a že zažene to "něco co jí na něm nesedí" a dle jejího chování se tak snad i stalo. "Těšíte se do Londýna?" Zeptala se nás máma když jsme dali zavazadla do kufru a sedli si na zadní sedadla. "Ani nevím, spíš jsem nervózní." Odpověděla jsem jí a připoutala se. "Proč?" Zeptala se mě a nastartovala a následně vyrazila směr letiště. "Tak různě, ale hlavně kvůli škole. Bojím se že nezvládnu zkouškové a že nedám tu školu. Že vás s tátou zklamu." Sklopila jsem pohled a na své ruce ucítila tu Noahovu, která mě pomalu hladila. "Ale prosimtě. Zaprvé to vše zvládneš, protože jsi sakra šikovná holka, a zadruhé, a to si pamatuj, nás nikdy nezklameš, protože jsi naše štěstí, stejně jako Gerta." Podívala se na mě rychle do zpětného zrcátka, usmála se na mě a pak se již opět věnovala vozovce. Nic jsem na to neřekla, jen jsem přikývla a otočila se na výhled z okénka. Vše kolem bylo pokryté sice velmi malou, ale přeci jen, bílou vrstvou sněhu, díky slunečním paprskům se vše krásně třpytilo. Děti pobíhaly kolem a z toho mála sněhu se snažily vyrobit sněhové koule, které po sobě následně házely. Má hlava byla plná myšlenek a obav z budoucnosti.

"Jsme tady." Oznámila nám máma když zastavila na jednom z volných míst na parkovišti a mě tím probrala z myšlenek. "Mám jít s vámi až tam?" Otočila se na mě a usmála se. "Jestli chceš tak můžeš." Odpověděla jsem jí a odpoutala se. Následně jsem otevřela dveře, vystoupila z auta a přešla ke kufru, jelikož jsem chtěla vytáhnout naše zavazadla, ale Noah už byl rychlejší, proto jsem mu jen poděkovala a zavěsila se do procházející mámy, která následně zamkla auto po zaklapnutí kufru a s Noahem za zády jsme se vydali vstříc rušné letištní hale. "Jsem ráda že jsi šťastná beruško." Rozzářila se a cvrnkla mě do nosu. "To jsem mami, to jsem." Culila jsem se na ní a v hlavě děkovala Bohu za to, že mám tak skvělé rodiče a sestru. Lepší rodinu bych si opravdu nemohla přát. "Za jak dlouho vám to letí?" Zeptala se máma když jsme vešli do budovy. "Za hodinu a půl." Odpověděl jí Noah a i nadále za sebou táhl naše dva kufry. "Uka, já si ho vezmu, děkuju." Vrhla jsem se na svůj kufr, vysmekla ho rychle Noahovi z ruky a vlepila mu pusu na tvář, než stihne něco namítnout. "Nechcete ještě na kafe? Zvu Vás." Zeptal se Noah mámy směrem a nad mým chováním pouze zakroutil s pobaveným výrazem hlavou. Máma jen na souhlas přikývla a proto jsme se společně vydali do malé kavárny, která se v hale nacházela. Já si objednala latté, máma cappuccino a Noah si dal pouze ovocný čaj, jelikož kávu moc nepil.Poslední chvíle v mém rodném městě jsme tedy strávili popíjením kávy a povídáním si o všem možném. Byla jsem šťastná, opravdu jo.

"Škoda že nemůžete zůstat i na Nový Rok." Povzdechla si máma, když jsme opouštěli kavárnu. "Jo mami, to je škoda, ale nedá se nic dělat, Noah má tréninky a zápasy a já už se musím začít pomalu učit. Hned druhý týden po Novém Roce mám první zkoušky a toho učení je spousta." Usmála jsem se na ni a konejšivě jí pohladila po rameni. "Já vím, nevyčítám vám to. Hlavně abychom se viděli příště." Pustila mě a my se přibližovali ke kontrole pasů. "Určitě. Brzy. Slibuju." Rozkouskovala jsem odpověď a pevně jí obejmula. "Tak šťastný let a buďte hlavně opatrní. Dej vědět až budete v Londýně prosím. Já už musím běžet. Taky abych tolik nebulela, jako minule." Zasmála se máma a já mohla spatřit v jejích očích slzy. "Neboj, dám vědět, mám tě moc ráda mami." Naposledy jsem ji objala a po jejím rozloučení s Noahem jsem se už jen otočila jeho směrem a bez opakovaného otočení za mámou jsem se vydala směrem do letadla. Na to, jak hrozné jsem si to cestování a hlavně létání představovala, to nebylo tak příšerné, jen to občas dokázalo být velice zdlouhavé. Když jsem ale měla po boku Noaha vše bylo lehčí a hezčí. Část letu jsme si povídali o tom, co jsme zažili u našich, o Vánocích, o té skvělé noci, o mé sestře a její přítelkyni a o spoustě jiných věcí. Další část letu jsme seděli a každý jsme měl jedno sluchátko v uchu a společně jsme poslouchali naše společné oblíbené písničky a dokonce jsem i chvíli spala.

Po přistání v Londýně jsme počkali na své kufry a následně jsme se vydali do Noahova auta, které tu stále stálo, čemuž jsem se docela divila, ale byla jsem za to ráda. "Pojedeme ke mně a na koleje tě odvezu zítra cestou na trénink. Souhlasíš? " Zeptal se mě Noah, když jsme oba nasedli do auta a připoutali se. Pouze jsem přikývla a nechala se od něj políbit, než nastartoval a vyjel z parkoviště směrem ke svému bytu. Netrvalo dlouho a my se již nacházeli ve výtahu a jeli k němu do bytu. Hrozně jsem se těšila do pokoje a do postele, byla jsem po té dlouhé cestě zase unavená. Tentokrát jsem mámě nezapomněla zavolat a zavolala jsem jí už v autě cestou k Noahovi. Po příchodu do bytu jsme si rovnou skočili do koupelny, dali si rychlou společnou sprchu, vyčistili si zuby a s kufry v rohu pokoje jsme si zalezli do postele, kde jsme následně úplně vyčerpaní a v objetí usnuli.

Probudilo mě vibrování a následné zvonění mobilu, proto jsem poslepu hmatala na nočním stolku vedle postele, ale zjistila jsem, že můj mobil to není, proto jsem pouze šťouchla do Noaha, který se neochotně posadil a natáhl se k lampičce, aby mohl rozsvítit. Rychle jsem si přikryla peřinou hlavu, jelikož jsem chtěla ještě spát a po koukání do světla by mi to nešlo. "Noah Sanders, prosím?" Řekl Noah do telefonu a jeho rozespalý hlas byl roztomilý, chraplavý. Nakonec jsem se rozhodla přeci jen vylézt zpod deky a koukla se na svůj mobil, abych zjistila, že je půl třetí ráno. Jaký blázen volá v tuhle nekřesťanskou hodinu? "Cože? Kdy? Kde?" Ptal se rychle za sebou Noah a jeho hlas se třásl. Celý se třásl. Sedla jsem si vedle něj a chytla ho za ruku. V tlumeném světle jsem mohla pouze zahlédnout jeho lesknoucí se oči a následnou slzu stékající po jeho tváři.

A právě tak málo stačilo k tomu, aby se naše životy změnily od základů. Pouze ten jeden jediný osudný telefonát v půl třetí ráno 28.prosince