Anez

Dešťová loterie

Poznámka: Zadání je od VivianaStellata a zapadá do našeho Bunkru. Není přímo vysloveno slovní spojení „dešťová loterie", ale myslím, že to tam je očividné. Odehrává se v době, kdy Cas odešel do nebe a nechal Deana jenom se Sorush. Na otázky kolem jakýchkoliv nesrovnalostí ráda odpovím, kritiku přijmu a pokud mi někdo rovnou řekne, že se jedná o blbost, nechám se paní Talbotovou znovu a potichu zastřelit... ehm, POKRAČUJEM!

Vypnul sprchu. Zapařené zrcadlo otřel a z umyvadla vzal bílý huňatý ručník s logem hotelu.

Celý pokoj (včetně koupelny) připomínal mix cukrové vaty smíchané s jednorožčími zvratky a vílím prachem, do kterého někdo umístil manželskou postel s nočními stolky, skříň, televizi a velkou mísu s ovocem. Existoval už hodně dlouho, také toho spoustu prožil, a tohle se mu z nějakého důvodu líbilo. Možná kvůli tomu, jak to ani trochu nevystihovalo jeho náladu.

Oblékl se do proužkovaného pyžama, které mu tam připravila pokojská, a ulehl do postele. Žárovka v lampě barokního stolu (nafouklá růžová zástěna, vrtaný sloupek) k jeho vůli praskla, jak už byl líný ji vypnout.

Vůně růží se dostala i do stavu, který se teprve před pár lety naučil nazývat sněním. Vznášel se v oparu, jenž se zdál být všude. Neexistoval tu prostor ani čas. Jenom hutný opar.

Rozhlédl se a uviděl drobného mužíka stvořeného pouze ze třpytivé žlutavé barvy.

„Hej!" vykřikl, „Co tu děláš?"

Mužík se ohlédl tak prudce, až mu z tváře podezřele podobné té Deana odlétlo několik zrníček barvy. Písek.

„Ty mě vidíš?"

Dokonce i hlas měl stejný.

Přikývl a optal se: „Co tu děláš?"

„Tvořím tvé sny, Castieli," odvětil mužík jednoduše a chvíli čekal, ale anděl nic neřekl, tak pokračoval: „Jmenuji se Sandman."

Castielovi se vybavila písnička od The Chordettes z roku 1954, jež se náhle oparem rozezněla.
„Právě jsme v tvé hlavě," vysvětloval Sandman, „a dokážu tě provést tolika, tolika sny a světy..."

Anděl se chtěl ještě na něco zeptat, jenže v tu chvíli se rychlostí ani andělskému oku nezachytitelné opar zkroutil jako miliardy hadů a z ničeho byla najednou kuchyně Bunkru. Sedělo tu několik osob, a bylo jedno, jestli je Castiel vůbec předtím viděl. Prostě je znal.

Seděli tam Loki, Voloďa a Al, nad nimi stála Ramona a horlivě pohybovala pažemi a rty.

Neslyšel však vůbec nic, tak si opatrně promnul uši, ze kterých se mu vysypal písek. V pozadí hráli Blood Brothers, i když se v kuchyni přehrávač nikdy nevyskytoval.

„Jak to dokážete s tím Deanem vydržet? Dneska mě poslal s tou kaší do háje!"
Byl si jistý, že je zaseklý v nějaké vzpomínce, protože jej nikdo nevnímal, tak jen prošel kolem stěžující si ošetřovatelky, i když při zaznění Deanova jména s sebou trhl.

V rohu ležela hromada oblečení. Když si ji detailně prohlédl, z ponožek bylo vyskládáno Bobby. Ze stolu vzal pomeranč slabě zapáchající sírou a zkontroloval, jestli na něm nestojí, který démon ho sem přinesl.

Zklamaně ho opět položil zpátky, ale ne poblíž Ramoniny ruky, nýbrž na úplně jiný stůl. Zmatený náhlou změnou prostředí, přešel k prvním dveřím, jež uviděl.

Muž sedící za počítačem, knihovna, nepořádek na posteli a gauči, pokrývky na koberci pod nimi. Castiel mírně naklonil hlavu na stranu, jak to dělával, když něčemu nerozuměl, nechápal, či mu to bylo absolutně nepovědomé. Vydal se tedy k druhým v místnosti s pomerančem, minul ledničku, poté předsíň a vstoupil do letního slunce.

Do dlaní vzal hrníček s nápisem Driver picks the music, shotgun shuts his cakehole! a zamračil se, když palcem přejel po obrázku Impaly z roku 1967. Pojal podezření o tom, kde se ocitl teď, ale z rozjímání ho vyrušil výstřel.

„Dobrá práce, Casi!"

Ohlédl se za sebe, jelikož ho zajímalo, kdo ho tak mohl v jeho snu spatřit, jen aby uviděl nízkou trochu silnější dívku s kuličkovkou v ruce a spokojeným výrazem na tváři.

„Dík, Deane," odpověděla ženě s krátkými vlasy a další pistolí stojící na druhé straně dvorku.

Třetí dívka – spíše už žena – s hnědým mikádem se rozesmála, jakmile se blondýnka pokusila Castiela s kuličkovkou trefit zezadu, ale ani na ty dva metry se jí to nepodařilo.

Opět mu všechno zapadlo do sebe, aniž by ty čtyři nebo toho muže kdy viděl. Na zem dopadlo několik kapek kafe, tak ten hrníček s Impalou opět postavil na stolek a poškrábal se na čele.

„Tohle je...

...cosplayování," konstatoval a podíval se na zem. Z kapek, které předtím na zem rozlil teď byly tři velké louže, uprostřed kterých anděl stál.

„A co je zase tohle?" zeptal se do ťukavého zvuku, jenž byl doprovázen náhlým pohybem skvrn.

Stál na téhle... věci pohybující se jako had anebo žížala, a mezitím se kolem ně začaly utvářet chodby z materiálu, který – jak po zlomku sekundy zjistil – byla titěrná písmena. Uvědomil si, že je opět v Bunkru, ale takovém vzdáleném, virtuálním, kde pršelo; aspoň tak mu to připadalo, když se zaposlouchal do toho ťukání.

A v tu chvíli se mu pod nohama rozjel písek, do kterého záhy spadl a do obličeje se mu dostal další ze stěn Bunkru. Nemálo se mu dostalo do úst a zapletlo jazyk.

Než se udusil, prudce se probudil a podíval k oknu. Pršelo.

„K andělům tvořitelé hezkých snů moc nechodí, víš? Jako jeden z mála jsi mě uviděl, podobně jako média. Potom si na sebe beru podobu jejich nejbližšího," začal mumlat Castiel, „a sny jsou jen v tvé hlavě. No, andělé sny nemají, ale ty jsi odlišný, že? Sny jsou jen v tvé hlavě, a ty svou hlavu ovládáš. Do podvědomí se ti dostane spoustu zvuků: třeba písnička, na kterou si vzpomeneš, nebo zvuk zvenku. Stavby z písku se ve vodě rozpadnou, proto lidé často nemívají za deštivých nocí hezké sny."

Po dokončení Sandmanova vzkazu vykašlal na to hnusné saténové povlečení písek.