Anez

Nesouvisle o Římanech a kopru

Zaprvé: Jsem z města. Takže divočina (čti: statek) je něco jinýho. Bych si umazala boty, ne?

Zadruhé: Text je nesouvislý, spíš jsou to útržky, vtipů jak od Sherlocka, tak bacha.

Zatřetí: Obsahuje dvě části - Hradec Jindřicha a divočinu.

15.7.2017, sobota

1. Hradec Jindřicha:

V poslední době jsem si zvykla chodit spát pozdě a vstávat v 11:00, proto 8:30 - šla jsem spát, jako vždycky - je pro mě utrpení. Z města, chápejte.

Zjišťuju, že se jede k paranoidní tetičce (Už mluvim jak Felicia [Měla bych příště jako hlavní postavu povídky vybrat někoho dospělejšího {Ti nedošlo, že máš za hlavní postavy sedmiletý děti, protože jsi na jejich mentální úrovni? \Jsem beznadějnej případ.\}.] .), která se odstěhovala na statek (je taky z města, jestli nemá z tý divočiny poruchu, netuším).

Beru si boty, které jsou pro ploskochodce, jako jsem já - jsou v nich vložky.

"Neměly bejt zelený?" optám se. (Z města, ok?)

Je mi řečeno, že jsou zelený.

Že mám problém rozeznávat barvy, jako jsou fialová nebo hnědá, to jsem věděla. Ale tohle? Možná mi do skel od brejlí přidaj nějakej roztok pro barvoslepé. Pokud to existuje.

Autem tři hodiny do Hradce - zabiju to posloucháním Centuries ve smyčce (V médiích, a jo, přihodila jsem k tomu SPN :D) a čtením OT od VivianaStellata.

Po náměstí se potácíme (Já teda ne, já na to zoufale koukala,) jak opilí vesničani, mimo přechody, v protisměru. Na hrad/zámek se dostaneme bez úhony, ale čekala bych, že nás nějakej vzteklej řidič zajede.

Na nádvoří, těsně před prohlídkou hradu/zámku uvidim kašnu ověnčenou okrasnými ptáky a kytkami, asi o deset metrů dál pak obyčejnou, spíš studnu.

"Koukni," vyhrknu, "kašna," ukážu na 'spíš studnu', "a KAŠNAAAAAAA!"

Ptám se průvodkyně na různé hovadiny, například, kde zakoupila svůj náhrdelník nebo, kdo je to ten týpek na stropě (Ne, nebyl živej, ani to nebyla Mary, ani nezačal hořet, byl jenom namalovanej), co jede na krocanovi. Zjistila jsem, že to byl (asi) Neptun, jako ten Římskej bůh. Pche, imigranti, neznaj křesťanství. Upozorňuji průvodkyni, vysmátá a zřejmě už otravná, že na jednom obrazu je jednorožec! Imigranti možná, ale jednorožci byli v módě už od 16. století.

V jedné z místností jsme upozorněni na stěnu s biblickými výjevy. Pán hradu/zámku chtěl mít obraz nahých těl, ale v té době se směla kreslit pouze těla z bible. Tak ok, no.

Dědeček (Zase ta Felicia, už toho mám pokrk!): *O Očistci (Ne ze Supernaturálna, o tom na obraze)* "Tam nemaj mýdlo."

Logický poznatek.

Na arkádách, že kterých je výhled na nádvoří, křičím: "Kašna a KAŠNAAAAAA!"

V každé místnosti je lustr a já do výkladu průvodkyně šeptám: "I'm gonna swing..."

"Na této posteli..."

"...from the chandelier..."

"...sám Napoleon..."

"...from the chandelier."

Takže rušný, jsem z města, nejsem vychovaná, kdy pochopíte, že my jsme jenom rozmazlený hovada?

V kavárně čtu ceduli hlásající: ROZLÉVANOU VODU přidáváme POUZE ke kávě!

To vám jako rozlejou tu vodu, ale bacha, pouze ke kávě, okolo?

Jde se zpátky k autu, ještě musíme do divočiny. Na ulici najednou vidim certuiona - Římana. Kolik těch Římskej imigrantů jako ještě přijede? Hm?

2. Divočina:

Fakt má teta statek. A prodávají zeleninu. Budova je obrovská, nedodělaná, má ale svoje kouzlo (Ze mě bude básník :D). Vidim tři kočky a velkou kočku. Zřejmě vycítily, že jsem z města, nenechaj se ani pohladit. Pod postelí jsou další čtyři a další velká. Bouchnu se třikrát o samé místo, no.

Ve skleníku s chili papričkami nevidím nic - zamlží se mi brejle. Pokud dostanu do skel roztok pro barvoslepé, rovnou by mi mohli přidat i něco proti zamlžení.

Ve velkých sklenících už viditelno je, papriky jsou i dofialova nebo dočerna.

Nějaká rajčata vypadají jako dýně, divím se, proč jsou mezi rajčaty (Protože si myslim, že to dýně jsou).

Jak jsem řekla, jsem z města. Strýc se mi posmíval, ale mrkev, její listy jsem poznala! I tak si titul městského usmrkance zasloužím.

Otevřené pole se dá dělit na dvě poloviny: na upravené a na plné plevele.

V první polovině jsou třeba jahody, nebo melouny. Probudí se ve mně holčičí pudy a začnu se rozplývat nad mini-melouny, co se vejdou do dlaně. Ale taky zjistím, že to má i temnou stránku, protože jsem NIČITEL. Zašlápla jsem totiž jeden mini-meloun. Takže ne, nejsem z města. Jsem ničitel z města.

Děda mizí a je v kopru. Doslova.

Loučíme se ve velkém stylu.

"Pokud si kdy najdeš nějakého boyfrienda, našiju to do něj z brokovnice."

"Jenže já budu v Praze. To nevadí, co? Si pořídíte stíhačku, prodáte kopr. Vy na to máte."

Nebo se upíšou křižovatkovému démonovi, kdo ví.

Protože já jsem nakonec jen holka z města, co si opravdu umazala boty. :)