Anez

Rabštejn

Mám psavou, což je po dlouhejch pěti měsících s krátkými výjimkami nečekaný. Pro jednou se zase potřebuju vymluvit, dorazit zásobu svejch chabejch vtipů - a vůbec ukázat, jak dokonalý stvoření jsem.

Zvlášť jako malá jsem často slyšela, že se chovám jako "stará mladá".

(*Dlouhý pohled do Aneziných očí a lup! Jsme v minulosti*:

V televizi jede jakási reklama na antiperspirant, u kterého „vám bude vonět pokožka". Pětiletá Anez odběhne do pokojíčku, kde vytáhne oblíbenou růžovou deku, a aby ukázala, jak úžasný harant je, zvolá: „Ta deka voní pokožkou!"

Ne, neví, co to pokožka je akorát dostane zprda, ve kterym se opakuje „stará mladá".

*Opět dlouhý pohled do Aneziných očí a lup! ...Jsme /dlouhá odmlka/ jsme v přítomnosti, paráda.*)

Přijde mi, že tentokrát jsem se tak nezachovala.  Anebo jsem se převyšovala (a pořád převyšuju) na puberťáky mýho věku, jojo. Ale teď k věci:

Rabštejn. Nejmenší město v Evropě. Počet stálých obyvatel: 20. A i tak si sem na víkend zajedou největší idioti z Republiky (Výjimečně nemyslím sebe a své příbuzné). Ale to bych předbíhala.

04.05.2018, pátek

Na Perliččinu chalupu se dostaneme hlavně autem Perly, pak se vyzvedne nový, ve kterym se daj natáhnout nohy! Buddha rozmístěný všude na pozemku nám obrátil dobrou karmu, nebo co. (Poznámka pisatelky: Magii zakřiknutí nám dodal taky.)

A máme plán na zítra: Pouť! V Žihli je pouť! Jupí! A po ní si dokonce vyzvedneme i Pepíka!

Z místní hospody se zahrabeme do pelechu už v deset. Podvědomí se připravuje na zítřek.

05.05.2018, sobota

Ráno mi volá Lokina. Teď týden provázela ve Vrchotových Janovicích i s celou svou třídou na zámku. A hned jako první se dozvídám, že přijela d3stiny:

Já: „No? Jak probíhá provázení? Zase tě někdo označil za sochu s hezkými šaty?"

Loki: „Ne, ale... přijela d3stiny!"

J: „Cože?"

L: „Jo! Jen tak! Není to super?"

J: „Jasně! Co na ní říkali učitelé, prosimtě?"

d3stiny je úžasná, ale musíte se jí dostat pod kůži. Mně se to ještě nepovedlo. I když mé sestřičce ano. Takže teď za ní d3stiny jen tak klidně jezdí z Brna, a kvůli d3stiinu malinko zvláštnímu vzhledu z toho vždycky je trošku menší poprask.

L: „Nooo... Dějepisář se mě zoufale zeptal ‚Kdo sem to individum přitáhl?'. Tak jsem to hodila na tebe!"

J: „Děláš si srandu? Ten mě zabije. A fyzikářka mě doslova sežere zaživa!"

Fakt dík, Loki.

Nicméně po další extra snůšce drbů jedeme na pouť. Lišák nám každému dá dvě stovky a „využijte to, jak chcete". Po zdlouhavém počítání zjistím, že jsem deset korun v mínusu, a to ani nevyzkouším žádnou atrakci. Hm.

Koupím si štramberské uši, bramborový vrtulky, mandle v karamelu, a nakonec se zastavím u cukrové vaty. Tam mě obslouží velmi milá postarší paní, i když si sotva popovídáme kvůli atrakci vedle ní. Sotva slyším, co říkám.

I tak se dozvídám, že tu atrakci ve stylu obrovské lodi pohybující se ze strany na stranu prý obsluhuje její vnuk, a že vždycky, když se ho ptá, proč tam pouští tu shitty music (takhle to sice nenazvala, ale bylo to jasný :D), že to prej dělá pro lidi, ne pro ni. Zaplatím, poděkuju a loučím se se slovy, že snad jednou bude v jeho očích taky "lidi".