Život Ellie McCollins (SEBASTIAN STAN)

Kapitola 8

Rok. Už uběhl rok od doby kdy jsem odjela z New Yorku. Moje cesta vedla do Los Angels, kde jsem byla tři měsíce. Pak jsem letěla do Paříže a na konec jsem zakotvila v Londýně, kde jsem už měsíc. Nikam se už nechytám. Během té doby jsem našla dva dobré, ne nejlepší, kamarády. Hope a Nialla. Poprvé jsme se s Hope potkaly na pláži a podruhé ve Francii, kde jsme potom poznaly Nialla. Když jsem jim řekla že se chystám do Londýna, šly se mnou. Pronajaly jsme si dohromady byt. Taky jsem začal pracovat na plný úvazek jako servírka v jedné kavárničce. Hope pracuje ve školce jako učitelka a Ni dělá fotografa pro jedny noviny. Všechny nás naše práce baví. Taky před půl rokem mi přišel dopis od taťky, divila jsem se. Psal o tom, jak doufá že jsem v pořádku. Co se doma děje i o stavu Sebastiana. Že si pomalu vzpomíná co se stalo za poslední čtyři roky. Když zjistil o tom že Adeline nežije, dlouho nevycházel z pokoje. Taky se zpátky nastěhoval zpátky do domu. Ještě se ptal jestli v domě byly nějaké moje a jeho fotky. Prý by nebylo na škodu mu něco ukázat. Taky chválil jak jsme si to tam zařídily, i Sofii s Doris se to líbilo.  Taky by si přál abych přijela aspoň na první narozeniny Line, že by mě rád viděl. Jen bych jim tam překážela.  Radši proto budu zde v Londýně. 

..Jsem doma!" ozvala se od dveří Hope. ,,Nějak brzo ne?" zasmála jsem se a šla ji naproti. ,,Ahoj." promluvil na ně. ,,Zastavila jsem se. Úsměv z tváře zmizel. Nahradily ho jen vrásky. ,,Co tady děláš?" zamračila jsem se na něho. ,,Hledal jsem tě. Taky Hope to zaslechla a daly jsme se do řeči. Pozvala mě sem." ,,Vypadni od sud!" ,,El, prosím vyslechni mě." ,,Nechci. Vypadni. Ihned." na každé to slovo jsem dala důraz. ,,Prosím." ,,Vypadni. Nechci tě tu vidět." to už jsem pomalu vrčela. Jak mě sakra našel? ,,Dej mi pět minut. Vysvětlí ti to. Jen pět minut." prosil. ,,Necháš nás na chvíli." podívala jsem se na Hope. Jen kývla a odešla do pokoje. ,,Máš pět minut." sedla jsem si do křesla. Doufám že ho napadne si sednou taky. ,,Omlouvám se jak jsem se zachoval. Neměl jsem tebe ani Seba, vyhnal. Promiň mi tu ránu do obličeje. Nevěděl jsem že tam vběhneš! Opravdu se omlouvám. Milovala jsi ho? Opravdu jsi ho tolik milovala? Našel jsem u vás v kůlně nějakou krabici. Nerozbalil  jsem ji. Ty si to tam dala? Nepamatuje si už jen dva roky před nehodou. Jinak ano. Mám ti vzkázat od taťky i Sofie že se omlouvají. Vím, lepší je to osobně, než takhle." kňoural bratr. ,,Co tu vlastně děláš? Kromě toho že jsi mě hledal." ,,Se školou jsem sem přiletěl kvůli jednomu projektu. Zítra zase odjíždím. Místo toho abych balil,  jsem tě začal hledat." ,,Nemusel si. Nechybíte mi. A už vůbec Seb." ,,Chybí ti, jen to nechceš přiznat! Sakra Elii! On tě potřebuje! Já tě postrádám s otcem. Chybíš nám tam. Ade potřebuje tetu. Já sestru a Sebastian přítelkyni. Vrať se. Prosím." chytil mě za ruku. Vyškubla jsem se mu. ,,Sami jste mě a Sebastiana odehnali. Odešla jsem dobrovolně, kvůli němu. To že ta malá potřebuje tetu a ty sestru, mi je jedno. Já ji ani tebe nepotřebuji. Teď vypadni." stoupla jsem si a ukázala na dveře. ,,Dobře. Mám tě rád, sestřičko." smutně se na mě podíval a odešel. ,,Já tebe měla taky." zašeptala jsem. 

,,Měla by ses vrátit. Aspoň kvůli tomu Sebovi. Zvaž to." ozvala se Hope. ,,Co bych tam dělala? Dívala se jak mě Sofie nenávidí? Jak si mě člověk kterého miluji nepamatuje? Otec mě nenávidí že jsem si začal o několik let starším chlapem. Já jsem ta špatná, i přesto že můj bratr zbouchne ještě mladší holku než jsem já! Dělala jsem pro ně první poslední a jak se mi odvděčili!? Tak že jsem ztratila jedinou osobu co jsem měla opravdu ráda. Nejvíc mě mrzí to že jsem se v Sofii zmýlila." setřela jsem si slzy z tváří a posadila jsem se na místo kde jsem seděla před tím. Na křeslo. Pořád jsem cítila jak mi po tvářích stékají slzy. Kdybych je utřela zase by se tam ukázaly. Tak jsem je nechala volně se pohybovat.

Celou dobu co jsem seděla v křesle jsem přemýšlela nad návratem do New Yorku. Musela bych tu všechno nechat, přerušit pracovní smlouvu. Jen nevím jestli je dobrý nápad opustit ty dva. Jo mají sami sebe navzájem, ale oni prostě patří do mého života. Tak nad tím jsem přemýšlela do desíti hodin, než mě vyrušil mobil. Loudavým krokem jsem se dostala až k němu. *Superman* svítilo na obrazovce. Tak jsem měla pojmenovaného Seba. Proč mi zrovna on? Vždyť si mě nepamatuje? Opatrně jsem ho vzala a zvedla hovor. ,,Ano?" ,,Už jsem si pomalu myslel že to číslo neexistuje." ,,Co potřebuješ?" ,,Znáš mě? Protože já tebe ne." ,,Znám. Co potřebuješ?" ,,Pomoc. Podle toho že jsem našel jednu fotku kde jsem s nějakou mladou dívkou, a tady mám napsané že volám *princezně*. Tak hádám že se asi známe." ,,Známe." ,,Mohli bychom se  sejít? Nejdříve co nejdříve?" ,,Musela bych se podívat kdy mi to letí." ,,Vy asi nejste zrovna v New Yorku, co?" ,,Ne, bydlím v Londýně." kráčela jsem po schodech do svého pokoje. Asi jsem se zapomněla zmínit že ten byt je na dvě patra, dole je kuchyně s obývákem a koupelnou. Na hoře máme pokoje. ,,Neměla byste už spát? Vždyť tam je jedenáct!" ,,Něco jsem musela ještě dodělat. Ta starostlivost vůdčí mě ti nezmizela, Sebe." usmála jsem se sama pro sebe.  ,,Byly jsme dobří přátelé?" tím mi srdce poskočilo. ,,Byly. Ti nejlepší i přes náš věkový rozdíl." dala jsem si ho na hlasitý od poslech a začala se převlékat do pyžama. ,,Proč si se odstěhovala? Stalo se mezi námi něco? Nebo jsi se tak rozhodla?" ,,Rozhodla a i stalo. Jen menší výměna názorů. Nic víc." zhasla jsem světlo a zalehla do postele. ,,Děkuji." ,,Za co?" ,,Za to že jsi mi toho řekla víc než Sofie nebo Joe s Tobiasem." ,,Není zač. Dobrou." ,,Dobrou noc, princezno." to bylo poslední co jsem slyšela než jsem usnula. Usnula s úsměvem na rtech. Po roce jsem měla sny o mě a Sebovi. To jsem ani já ani on nevěděly co nás čeká.