,,Sebastiane!" křikla jsem na něho. Ten debil mě postříkal vodou z hadice. Je to týden co jsem se s ním rozhodla vrátit do New Yorku. Nikdo nevěděl že se s ním vracím a se mnou i Hope. Bohužel bez Nialla. Ten se rozešel s Hope a přestěhoval do Francie. Byla to jeho volba. I když bych byla radši kdybych je měla pohromadě. Návrat mi navrhl týden před tím než měl letět zpátky. V tu dobu se zrovna rozešly ti dva. A tak jsem souhlasila a se mnou i Hope. Už dlouho jsem přemýšlela že bych si zasadila zahradě nějaké květiny nebo bylinky. A teď když je tu i Hope jsem se do toho pustila. Bohužel jsme dala tomu blbcovi úkol to zalít. ,,Ano zlato?" přišel ke mě s úsměvem od ucha k uchu. ,,Víš jak jsem ti říkala jak tě miluji?" ,,Ano?" ,,Tak tě miluji ještě víc:" skočila jsem na něho. Naštěstí upustil hadici a mě chytil pod zadkem, abych nespadla. Co nejvíc jsem se na něho namáčkla a políbila. ,,Potvoro." zavrčel do úst. Teď byl mokrý i on. Když jsem z něho slezla nechala jsem ho tam a sama v letěla do domu. Dala jsem si rychlou sprchu a jen v prádle vešla do ložnice. Naštěstí tam nebyl. Natáhla jsem na sebe oblečení. Udělala jsem si na hlavě drdol a lehce namalovala.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Do kapsy jsem si dala mobil a šla dolů za Sebem. Na gauči seděla Hope a dívala se na nějaký serial. V kuchyni jsem si vzala vodu se sklenicí a šla na zahradu. Když jsem ho zahlédla usmála jsem se. Chodil po zahradě bez trička. Krásný ten pohled. ,,Sexy." objevila se vedle mě Hope. ,,Jo." ,,Kdyby nebyl zadaný a ty jeho přítelkyně. Možná bych do něho šla." ,,Proč možná?" otočila jsem se na ni. ,,Takové lidi jako on je nemám moc ráda." ,,A které jo?" usmála se na ni. ,,Nevím, ale takové jako je Sebastian ne." řekla a jako na povel se rozeřval zvonek. ,,Jdu tam." řekla jsem a šla otevřít. Když jsem otevřela málem mě to trefilo.
,,A-Ahoj." pozdravil mě zaraženě taťka. ,,Ahoj. Co tady děláš?" ,,Přijel se zkontrolovat Sebastiana. Ale jak vidím tak nemusím." řekl a otočil se. ,,Mám tu domácí buchtu. Tu kterou máš rád." po tomhle se zastavil. ,,Kafe?" pozvedl obočí. Věděla jsem že vždy na moji buchtu neumí říct ne. ,,Mléko a dvě lžičky cukru se tu taky najdou." usmála jsem se. Ustoupila ode dveří aby mohl projít. ,,Máte to tu hezké." rozhlížel se po obýváku. ,,M-Myslela jsem si že jste tu byly. Jinak děkujme." ,,Byl, ale jen na zahradě. Vevnitř byl Tobias a Sofie." ,,Aha. Sedneme si ven? Je tam hezky." ukázala jsem na dveře vedoucí na verandu. ,,Mužeme." kývla jsem a rozešla se do kuchyně. ,,Kdo to je?" zeptala se Sofie opírající se o linku. ,,Můj otec." ,,Aha." ,,Chceš kafe? Nebo už máš?" ,,Dám. Nakrájím buchtu." vzala jsem hrnky a zapnula konvici. Když byla káva s buchtou na tácku, mohly jsme jít. Hope vzala ještě pro jistotu kelímky s limonádou. Vše jsme položily na stolek a rozhlížely se kde jsou ti dva. ,,Kafe!" křikla jsem. ,,Dobrý den." pozdravila Hope, když se objevily ti dva. ,,Zdravím." pozdravila Hope. ,,Tati to je moje kamarádka Hope. Hope můj otec Joye." představila jsem se. ,,Těší mě." vyhrkly naráz a oba se zasmály. ,,To je i pro mě?" zalechtal mě na krku jeho dech. ,,Jo. Nebo snad nechceš?" ,,Chci. Půjdu si dát sprchu a pak přijdu." vtiskl mi polibek na krk a zmizel v domě.
,,Můžu mít otázku?" podívala jsem se na otce. ,,Jo." ,,Proč jsi na Sebastiana změnil názor?" upila si ze svého šálku kávy. ,,Nezměnil. Jen jsem ho začal akceptovat. Kvůli tobě. Když ztratil paměť a nikoho si nepamatoval, hlavně tebe, a ty jsi zmizela. Uvědomil sem si že můžu o tebe přijít, taky jsem přišel. Kdybych ho akceptoval od začátku, možná by si neodjela do Anglie." povzdechnul si a hleděl do hrnku s kávou. ,,Odjela. Vždy jsem chtěla cestovat. Jen jsem nemohla." hleděla jsme na svého otce. ,,Pochop že jsem o tebe měl strach. Je starší. Měl by si najít ženu, založit si s ní rodinu. A ty by si měla studovat." díval se na mě. Cítila jsem jako by mi hleděl přímo do duše. Jako pokaždé když semnou mluvil o vážných věcech. ,,Nechci studovat. Nebaví mě to. Byla jsem ráda že jsem neskončila školu hned v osmnácti. Mám tě rád tati, ale to co si udělal, potřebuji chvilku čas." povzdechla si. ,,Odpustíš mi někdy? Nebo Sofii? Pokud mě nechceš ve svém životě, stačí říct." odložil hrnek a chystal se na odchod. ,,Chci vás ve svém životě. Jen se o mě moc bojíš. Je to až moc děsivé! Jsem tati dospělá. Chci se sama za sebe rozhodovat." chytila jsem ho za ruku. ,,Nechci o tebe přijít. Stačí že jsem přišel o tvou mámu. Jsi ji až moc podobná. Až moc." zašeptal. Stoupla jsem si a pevně ho objala kolem pasu. ,,Mám tě ráda." zašeptala jsem mu do hrudi. ,,Já tebe taky zlato." vtiskl mi do vlasů pusu. Tohle mi chybělo. Vím že se o mě bojí, někdy až moc. Ale co nadělám. Jsem jeho holčička.
,,Ehm? Nechci rušit, ale zvoní ti mobil zlato." podal mi Sebastian mobil. "Tobias" ,,Ano?" zvedla jsem mu to. ,,Ségra?" ,,Co potřebuješ?" rozešla jsem se po schodech na zahradu. ,,Máš čas?" ,,Kvůli čemu?" ,,Chtěl bych tě navštívit v Londýně. Za tři dny bych tam letě. Volám aby si to věděla." ,,Nejsem v Anglii." ,,Co že!?" ,,Nejsem v Anglii. Jsem ve státech, v New Yorku." šla jsem až k dřevěnému plotu. Před barákem stálo jeho auto a v něm seděl on se Sofii. ,,Tak pojď už konečně dovnitř. Nebo chcete sedět v tom autě do konce světa." tím se mu to položila. Chytla jsem za kliku co byla jen od zahrady a vyšla jsem ven. Ty pohledy stály za to. ,,Ségra!?" divil se Tobi. ,,Ahoj." usmála jsem se na něho. ,,El." přišla ke mě Sofie. ,,Co tady děláš?" zeptala se mě. ,,Přiletěla jsem sem. Se Sebem." prostě jsem jim odpověděla. ,,Jste spolu? Pokud ne dejte se zpátky. Prosím." smutně se na mě dívala. ,,Měsíc. Měsíc jsme spolu. A pojďte jinak vychladne buchta." ,,S pudingem a ovocem uvnitř?" ,,Jo." usmála jsem se. Ani jsem se nenadála a už byl pryč. ,,Jsem ráda že jsi zpátky." promluvila na mě. Otočila jsem se na ni. V náručí měla malou princeznu. ,,To je ona?" ,,Jo." ,,Můžu?" ,,Jasně jsi její teta." řekla a opatrně mi ji podala. ,,Ahoj, princezno." zpravila jsem ji šatičky. Usmála se na mě svýma dásničkami. ,,Jdeme?" zeptala se mě. Kývla jsem a rozešla se směr zahrada. Když jsme tam přišly všichni na mě s malou Lin, hleděli. ,,Sluší ti to s mimčem." polichotila mi Hope. ,,Snad se jednou u tebe taky dočkám." ozval se taťka. ,,Dávám tomu rok. Max dva a bude v tom." brácha aby si nerýpl. Před Sebem bych to radši neříkala, moc. On je schopný mi to mimčo udělat hned. ,,Někdy." sedla jsem si na židli u stolku na verandě. ,,Ahoj princezno. Jak se jmenuje?" rozplývala se nad Adeline Hope. ,,Adelin." odpověděla jsem ji. A tak započal další příšerný rok v mém životě. Všichni řešily buď Adenile, vztah mě a Sebastiana, nebo kdy bude taťka dědou. A já jsem jen čekala kdy s tím doleze i Sebastian, že by chtěl miminko. Dlouho jsem nečekala.
