Seděla jsem v letadle. Uběhl další půl rok a já se vracela domů. Do států. Za rodinou. Když mi před měsícem oznámily že jsem zdravá a nemusí už tam být, volala jsem domů. Byly nadšení, nejvíce taťka a Sebastian. S ním jsem si ještě dlouho do noci volala přes Skype. Nikomu jsme to ještě neřekly, ale už pět měsíců zase tvoříme pár. Ta doba než jsem mohla domů, byla dlouhá. Musela jsem podstoupit spoustu kontrolních testů. Mezi tím Sebastian mi oznámil že tak trochu přestavuje náš dům. Dříve jsem tvrdila že je to jeho. Bohužel mi ukázal že i jedna polovina je má. Bylo mi jedno co s domem dělá, jen aby něco z něho zbylo. To bylo hlavní. Moc jsem si to přála. Jak mile nám letuška oznámila že jsme v New Yorku, připásala jsem se a čekala na přistání. Když jsem se dostala z letadla uběhla hodina a já s kufrem a taškou na rameni hledala můj odvoz.
,,Elli!!!"uslyšela jsem hlas bratra. Otočila jsem se za hlasem a uviděla špinavé blond až hnědé vlasy paka, který si říká můj bratr. ,,Tobi."rozeběhla jsem se, jak jen to šlo, k němu a pořádně ho objala. ,,Chyběla si mi sestřičko. Všem si chyběla." ,,Nemůžu dýchat." ,,Promiň." pustil mě a odstoupil. ,,Dem? Docela se těším domů." ,,Docela? Co víš třeba se budeš muset zpátky nastěhovat k nám domů. Sebastian vzal všechno rázem. Kuchyň, obývák, koupelny, vaše ložnice a myslím že říkal i dětský pokoj. Na to že to dělá sám, je dost šikovný." usmál se na mě a vzal mi kufr s taškou. Věci daly do kufru auta a vyjeli směr "sklad", jak já mu občas říkám.
Když jsme dojely na místo, stály tam dvě auta. Jedno jsem poznávala bylo od Hope. Občas jsem s ní jezdila, hlavně když Sebastian nebyl doma. Ale to druhé auto jsem nepoznávala. ,,Koho to je?" zeptala jsem se bráchy, když jsme kolem něho procházely. ,,Sebastiana. Proč?" ,,Vždyť jedno už má." nechápala jsem. ,,Jo, má ale znáš ho." bohužel znám. Otevřel mi dveře od domu. Sotva jsem vešla už ke mě přiběhlo štěňátko německé dogy. ,,Ahoj. Co ty tu?" opatrně jsem si ho vzala do náruče a drbala jsem ho za ouškem. Ňafal. ,,Vidím že se ti líbí." ozval se hlas přede mnou. Svůj pohled jsem přesunula ze štěněte na osobu před sebou. Stál tam jen v obyčejných riflích a vytahaném tričku. Viděla jsem ho takhle hodně krát, ale teď vypadal jinak. Možná to dělaly delší vlasy. Vypadal víc dospěle a sexy. ,,Co tady dělá?" ,,Bydlí tu. Původně to byl dárek na uvítanou, ale nenašel jsem stuhu." pohladil ho po hlavičce. Cítila jsem se divně. Vlastně tohle bylo poprvé co jsem se v jeho blízkosti cítila nervozně. ,,Chyběl si mi." zašeptala jsem, přitom hladila pejska po hlavičce. ,,Ani nevíš jak ty mě." zvedla jsem hlavu po opatrně jsem si stoupla na špičky. Přiblížila jsem se k jeho rtům a zlehka je políbila. Cítila jsem mravenčení. Připadala jsem si jako bych od něho dostala první pusu. Připadala jsem si jako ve snu. Konečně ho mám u sebe. Byla jsem pomalu celá. ,,Miluji tě." ,,Miluji tě." pohladil mě po tváři a pomalu se odtáhnu. ,,Snad se ti to tu bude líbit víc než před tím." ,,Proč jsi to tu musel předělat? To se ti to tu nelíbilo?" šla jsem vedle něho s chlupáčkem v náručí. ,,Když jsem byl za tebou, tak nějak prasklo potrubí a hrozilo že to tu spadne. Buď vyměnit jak potrubí všude nebo to tu překopat. Vyšlo by to stejně." ,,I pokoj pro hosty co?" koutkem oka jsem se na něho podívala jak zbledl. ,,Dětský pokoj. Ne, pokoj pro hosty." opravil mě. ,,Dobře. Tak se pochlub." chytila jsem ho za ruku. Prošly jsme chodbičkou až jsme došly do obýváku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na gauči seděl taťka, Sofie s Adeline a kousek od ní v kočárku miminko a brácha. ,,Ahoj." pozdravila jsem je. ,,Holčičko. Chyběla si nám." přišel ke mě taťka a objal mě. Kdybych neměla v náručí chlupáče, možná by mě i samou láskou umačkal. ,,Vy mě taky." zašeptala jsem mu do košile. ,,Doufám že se ti tu bude líbit. Sebastian se tak nějak zmínil společně s Tobiasem že tu zůstaneš." odtáhl se na délku paží a podíval se mi do očí. ,,Jo. Vždyť tady je můj domov." ,,Ne tady, ale u něho. Už jsi přemýšlela jak se bude jmenovat?" narážel na štěně v mém náručí. ,,Ne. Něco pak vymyslím." nepřestávala se dívat na kuličku v náručí. ,,Však jo." odstoupil a ihned ke mě přišla Sofie a objala mě. Nic jsem ji ani ona mi neřekla. Nemusely jsme. Věděly jsme jak se ta druhá cítí. ,,Co to je?" ,,Kluk. Bohužel jsem se nevyhnula jménu Artur. Třeba příště." zasmála se. ,,Třeba se dočkáš i Julie nebo George. Co víš?" odtáhla jsem se a společně s ní jsem vyprskla smíchy. ,,Tetu." přiběhla k nám Adeline. ,,Ahoj zlatíčko." vzala jsem si ji do náruče. Bylo vidět že si mě i po té době pamatuje. Pustila jsem chlupáče na zem a ten se rozeběhl směr jeho pelíšek. ,,Ty si ale velká. Doufám že jsi nezlobila." ,,Ne." ,,Tak teď můžeš. Když jsem tu já, zlobit ti pomůžu. Hlavně strejdu Sebastiana a taťku." líbla jsem ji do vlásku a koukla po těch dvou z zmiňovaných. ,,Myslím si že za se začíná doba; bojuj nebo uteč." řekl brácha směrem k Sebastianovi a zakroutil hlavou. Po chvilce jsem malou pustila a ta utekla za chlupáčem si s ním hrát. My jsme si šly sednout na zahradu. Ta byla taky krásně upravena. Líp než jsem ji upravovala dříve já. Krásně upravená a čistá terasa. Posekaný trávník, upravený záhon.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Je to ještě hezčí něž když jsem to já upravovala." otočila jsme se na Sebastiana. Měl úsměv od ucha k uchu. ,,Dovolil jsem aby holky se do toho zapojily. Pár květin a stromků vyházely a některé i přibyly. Vadí?" podíval se mi do očí se strachem. ,,Co myslíš? To že se holky na té nádheře podílely, mi nevadí. Jo je mi líto že něco se vyhodilo, ale takhle se mi to líbí ještě víc." stoupla jsem si na špičky a políbila ho na jeho rty, které k tomu přímo vybízely.
