Život Ellie McCollins (SEBASTIAN STAN)

Kapitola 6

Do Vánoc zbývaly tři dny. Zato Sofie měla rodit už dnes, ale nic. Sebastian se nikomu už neozval měsíc. ,,Co třeba Lily?" podívala se ještě jednou do knížky ve kterém byly jména pro miminka. Ať to byla holka nebo kluk, všichni se na to malé těšily. ,,Liliana? Z ní to jako květina! Proč se vlastně ptáte mě? Je to vaše dítě ne moje." otočila jsem se na ni od sporáku. ,,Ale ty budeš jeho nebo její kmotra a zároveň teta. Prosím." udělala na mě psí oči. Povzdechla jsem si. ,,Adeline a kluk Ben. Co ty na to?" povytáhla jsem obočí a čekal na její reakci. ,,Moje mamka byla Adeline.",,Já....nechtěla jsem." ,,To nevadí. Přemýšlela jsem o tom jméně, jen mě nenapadlo že se ti líbí." ,,Líbí. Je takové jak pro princeznu." ,,Chtěla bys někdy děti? Se Sebem?" sotva to dořekla otevřely se vchodové dveře. ,,Holky!? Vedu návštěvu!" křikl brácha a za minutu jsme ho měly v kuchyni. ,,Sebastiane!" pomalu, přesto prudce, si Sofie stoupla a jak jen jí to bříško dovolovalo šla se s ním přivítat. Radši jsem se otočila a dodělávala oběd.

 ,,Ty se se mnou nepřivítáš?" ozvalo se za mnou. ,,Měla bych?" ,,Měla." ,,Pokud nevidíš, vařím. Ráda bych to dodělala." dosmažila maso na pánvi. Brambory i omáčka byly hotové, stačilo dodělat maso a salát. ,,Vidím. To jsem ti ani trochu nechyběl?" položil své ruce na mé boky. Projela mnou elektřina. Cítila jsem jak se mi rozbušilo srdce. ,,Nechyběl. Navíc měl by si ty ruce dát pryč. Jsou tu ti dva a pokud vím nic spolu nemáme." ,,Ellie, neodháněj mě." zašeptal mi do ucha a přitlačil na sebe, tak že můj zadek byl namáčkli na jeho rozkroku. Cítila jsem ho. Byl se mně....nadržený. Jo nadržený. Prostě mu stál a on se za to nestyděl. Nestyděl se za to. ,,Chci to dodělat. Buď mi pomůžeš nebo táhni." zavrčela jsem. Jo, další věc. Pokud vařím, buď mi pomáháš nebo sedíš a díváš se nebo vypadneš úplně z kuchyně. ,,S čím potřebuješ pomoc?" odtáhl se od mne. Pánev jsem dala bokem a otočila  se na něho. Sundával si mikinu co měl na sobě. Dost mu slušely i ty roztrhané jeansi a bílá košile. ,,Proč vypadáš jako by si se na mě chtěla hned teď vrhnout?" ,,Jen...jen ti to sluší. Neříkám že by ti to normálně neslušelo, jen...takhle se mi líbíš víc. O dost víc než jako sexy právník." celá rudá jsem se radši přemístila k lednici a hledala zeleninu na salát. ,,Sexy právník?" zašeptal mi do ucha a následně mě do něho lehce koukl. Nechtěně ze mě vyšel sten. ,,J-jo." 

,,Ehm!?"ozvalo se trojhlasně od vchodu do kuchyně. rychle jsem se od něho odtáhla a otočila. ,,Co se tu děje?" zeptal se zatnutou  čelistí taťka. ,,Jen ji pomáhám." ,,Pomáháš ji tím že ji ohmatáváš!?" začal se k nám přibližovat. ,,Tati." stoupla jsem si před Seba. ,,Odstup!" zavrčel na mě. ,,Uklidni se, tati. Nic to nebylo." ,,Nic to nebylo!? To nemyslíš vážně! On tě tu ohmatává a lepí se k tobě a ty mi řekneš, že se nic neděje!?" křikl na mě. Nikdy na mě nekřičel. ,,Nekřičte na ni." schoval si mě za sebe Seb. ,,Sebe." zašeptala jsem. Opatrně jsem ho chytla za ruku a stiskla. Oplatil mi to. Uvolnil se. Vlastně jsem si až teď všimla jak měl zatnuté svaly. Podíval se na mě a v tu chvíli se to stalo. Další věci které jsem si nevšimla bylo to že se k nám přidal brácha. Jedině co si pamatuji je jak se rozmáchl  a chtěl vrazit Sebastianovi. Vyhnul se mu, ale já ne. Dostala jsem pořádnou ránu do nosu. ,,Ellie!!"křičel někdo jakoby z dálky. Cítila jsem jak se mi chce spát. Cítila jsem krev vytékající z mého nosu. Mé podlamující se kolena. Tělo pomalu a přesto padající k zemi. Pomalu ale jistě se blížící se k zemi. K pádu. K bolesti kterou nic nepřekoná jako rána od vlastního bratra. Nechala jsem aby mě ukrutná tma pohltila. Bolest a rána otupila. 

Cítila jsem že ležím v něčem měkkém. V posteli? Vždyť má postel není tak měkká a přesto tvrdá. Pomalu jsem otevřela a hned zavřela oči. Po chvilce jsem to zkusila znovu. Opatrně jsem je otevřela. ,,Ahoj." zamrkala jsem abych si zvykla na světlo. ,,Co se stalo?" otočila jsem svou hlavu za hlasem. ,,Tobias ti vrazil do nosu. Měla původně mířit na mě, ale já uhnul a zapomněl jsem tě vzít sebou. Promiň." ,,To nevadí. Stává se." ,,Neodpustím si to. Nikdy. Kdybych tě vzal sebou, ty by si tu neležela a Sofii by nezačal rodit." ,,Cože!? Kdy jsi i to chtěl říct!?"začala jsem se zvedat, ale jeho ruka mě zastavila. ,,Klid. Prodělala jsi otřes mozku, naštěstí lehký, a pořádnou ránu do nosu." ,,Žádný klid! Sebastiane, jak dlouho jsem byla mimo?" ,,Den." ,,Den. Jak je na tom?" ,,Obě jsou v pořádku. Je to holka. Adeline Ellie McCollins. 49 cm a 2,90 kg. Rodila ji tři hodiny a Tobias byl s ní." ,,Vyděl si ji?" ,,Ne. Celou dobu jsem tu s tebou. Odskočil jsem si jen dvakrát a jen pro kafé." ,,Proč jsi tam nešel? Mohl jsi mě tu nechat. Nemáš v povolání mě chránit." zavrtěla jsem hlavou v nesouhlasu. ,,Stejně by mě k ni ani ke Sofi nepustily. Ani Tobias, tak tvůj taťka." ,,Zlobí se? Hodně?" ,,Jo, hodně." stiskl mi ruku co celou dobu držel. Nechtěla jsem aby vyměnil Sofii, svou neteř, za mě. Holku co je o deset let mladší. Holku co nemá pořádně jistou budoucnost. Co dělá v restauraci ve dne v noci. Přitom on si zaslouží něco víc. Víc než jen kuchařku.

 ,,Neměl ses mě zastávat." pustila jsem jeho ruku. ,,Ale musel. Musel jsem se tě zastat." ,,Nemusel." uhnula jsem hlavou, aby mě nemohl chytit nebo pohladit po tváři. ,,El, pokud si myslíš že jsi pro mě jen flirt nebo zálet na několik nocí. Že tě potom jakmile mě přestaneš bavit, opustím. Pleteš se. Hodně." chytil mě za hlavu a hluboce se mi zadíval do očí. ,,Miluji tě. Chtěl jsem ti to říct před tím než jsem po svatbě odjel v tom skladišti. Jen jsem nevěděl jak." ,,Sebe...." ,,Nic neříkej. Prosím." zašeptal a své rty položil na ty mé. Dva krásně měkké a tvarované polštářky. ,,Miluji tě." zašeptala jsem do polibku a pohladila ho po tváři. Naše polibky se stupňovali do doby kdy někdo nezaklepal. ,,Dále." odtáhla jsem se od něho a posadila jsem se. ,,Dobré odpoledne slečno. Jsem Doktor Toy. Mám vás na starosti. Bolí vás něco?" začal mi svítit do očí a ukazovat prsty, které jsem pak měla sledovat. ,,Ne. Nebolí." ,,Vypadá to dobře. zítra vás možná ráno nebo až večer pustíme. A vy byste měl se jít pořádně domu prospat, vaše přítelkyně určitě na vás počká." usmál se na mě doktor a pak zmizel za dveřmi. ,,Přítelkyně?" ,,A co jsem měl říct? Holka co mi ukradla srdce? Nezní to slovo "přítelkyně" líp?" ,,Zní. Ale já nejsem tvá přítelkyně." ,,Staneš se mou přítelkyní?" ,,Moc ráda." usmála jsem se na něho a naklonila se pro jeden polibek od něho.